Arzachena + Max 08 + Mia 10 |
|
(23.9.2011 10:47:46) Ahoj, už delší dobu mě trápí "vztah" mých dětí. Jsou sice ještě malé, ale ... Dceři bude teď rok, syn má 3,5. Syn byl první vnouče v rodině, všeobecně hodně obletovaný ze strany naší i babiček. Před rokem se mu narodila sestra, kterou dosud nepřijal. Jako miminko ji absolutně ignoroval, společná fotka jen absolutně vyjímečně, když ná dobrou náladu. Pusu jí nedal nikdy. Nepozdraví ji, když ráno vstáváme, ani večer, když jde spát. Ráno dokonce vstává se slovy: "ať se na mě nedívá, dej ji pryč!" Říkala jsem si, že se to třeba zlepší, ale je to čím dál horší. Jak se dcera pomalu učí chodit a brát si hračky, je to u nás na palici. Pořád na ni ječí a ona pak brečí, že jí nic nepůjčí. Když zasáhnu a hračku jí dám, syn je schopný spustit hysterák a stejně jí ji za chvíli vezme. Teď v září začal chodit do školky. Vše ok, bez problému, beru si ho po obědě domů. A mám pocit, že se chová k dceři čím dál hůř. Teď ji třeba schválně žduchne i když mu nic nedělá, jen stojí u sedačky. Ona ještě nechodí, tak většinou spadne a je řev. Mám výčitky svědomí, jestli jsem něco nezanedbala já při začleňování malé, ale takové ty rady, jako, že by mi měl pomáhat koupat, přebalovat atd. šly u nás mimo, protože syn o to vůbec nejevil zájem. Miminko bylo pro něho prostě nuda. Naštěstí dcera je smíšek, pořád za ním dolízá a nedá se, ale nevím, jak dlouho jí to bude bavit...Každý říká, vydrž, to se změní, až vyrostou, ale tak si říkám, co když ne ? Máte někdo sourozence, kteří k sobě nikdy nenašli cestu ? Jak to řešíte ? A nemyslím situace, kdy je např. velký věkový rozdíl, my jsme se sestrou od sebe 10 let a logicky jsme k sobě našly cestu až v dospělosti. Myslím děti do rozdílu 3 roky. Děkuji.
|
anexa |
|
(23.9.2011 10:53:03) známá má dvě holky, nikdy si k sobě cestu nenašly - mluví o sobě jako - sestra tohle a sestra tamto, být spolu nemusí, neumí spolu vycházet, jsou si cizí. Pak další rodina - holka jedináček, obletovaná všemi. Ve 4 letech se jim narodil syn. holka ho nesnášela, byla na nej zlá, brala mu věci, žďouchala do něj... když mu byl rok a půl, tak ho škrtila (nic se mu nestalo)... takže ne všichni k sobě musí najít cestu
|
|
Raduza |
|
(23.9.2011 10:57:47) Mám děti od sebe 5 roků. Cestu k sobě našli hned, protože starší byla nadšená. Myslím, že se mají hodně rádi. S bratrem jsme k sobě našli cestu až v dospělosti a možná je to tím, že jsme od sebe rok a půl. Nelze to brát vůbec paušálně. Bratránek chtěl novorozenou sestru prý tehdy ve dvou letech dokonce zabít, že ji nechce a co si pamatuju, výborně si rozuměli. Vydrž, syn je ještě hodně malý. Podle mě bude ještě hůř :-(.
|
|
Dreza |
|
(23.9.2011 10:59:40) Můj synovec s neteří se celkem nesnáší. Každej sám jsou docela v pohodě. Pokud jsou pohromadě, furt po sobě ječí a titulují se názvy pohlavních orgánů... Když nejsou rodiče doma, každej spí u jiné babičky. Klukovi je 11, holce 8.
|
|
Robin* |
|
(23.9.2011 11:04:04) Doporučuji Ti přečíst si knížku Prvorozené dítě od Jiřiny Prekopové. Hodně mi to pomohlo vcítit se do pocitů prvorozeného syna. A právě je tam popsáno, že čím menší věkový rozdíl mezi dětmi je, tím větší to může být problém, že to dítě to nedokáže pochopit, že už není jediné. Je tam i hodně příběhů ze života.
|
Arzachena + Max 08 + Mia 10 |
|
(23.9.2011 11:09:22) Děkuji, právě to louskám. Já to právě cítím, že on na sebe hodně upozorňuje, vyžaduje mazlení, chce být s náma sám (dej ji už spát ...)
|
withep |
|
(23.9.2011 11:16:25) Čtení té knížky může být bolestivé, ale věřím, že pomůže
|
|
foxina |
|
(23.9.2011 13:53:23) když se narodil mladší, ta jsem ho občas nechala babičkám, nebo manželovi a se starším jsem jen vyrazila někam ven, nebo do cukrárny atp. jen my dva! měl mě v tu chvíli jen pro sebe a pak se začal pomalu na bráchu těšit! začátek byl stejný jako u vás. do ničeho jsem ho nenutila - pomáhání atp. dnes je mladšímu 1,5 a jsou to parťáci! moc se na sebe těší, ale poprat o hračky se také umí
|
|
|
|
I + 2 |
|
(23.9.2011 11:04:31) Chápu tě ...
U nás jsem zažila několik situací a pořád se to mění. Když se narodila dcerka, synovi bylo 3,5r. Nejevil o ní žádný zájem, žárlil na ní (moje máma, moje táta - jeho nejčastější věta). Žádná pomoc při koupání, přebalování. Absolutní ignorace vůči holce. Vyžadoval větší pozornost od nás. To se změnilo s tím jak holka rostla a začala s ní být tochu sranda, když bylo holce 6m+ tak jí začal doslova milovat. Samé pusinky a pohlazení. Hodně jí bránil, nikdo nesměl ke kočárku, sám jí chtěl vozit apod. Koupal jí i přebaloval. A teď když je holce 9m+ zlom. Holka začíná lézt a brát mu hračky a na to je doslova alergický, zasahuje mu moc do jeho teritoria.
Tak se v tom vyznej, děti milujeme a dáváme jim lásky stejně.
|
|
Epepe |
|
(23.9.2011 11:05:58) Ve třech letech to fakt neřeš! Tříleté a roční dítě si ještě není schopno vytvářet takové vazby. Podívej se, důležité je, aby si sourozenci našli cestu k sobě v dospělosti, protože to už třeba nebudou mít vás, rodiče. Zatím si můžou dovolit ten luxus spolu nevycházet.
|
Arzachena + Max 08 + Mia 10 |
|
(23.9.2011 11:11:46) To si taky říkám a pak závistivě koukám na fotky dětiček kamarádek, jak se pusinkují, objímají, to u nas nehrozi ... Rikala jsem si, jestli to neni trochu i tim, ze starsi je syn, mladsi dcera. Kdyz je to naopak, t holcicky maji prece jen z tech sourozencu takovy panenky...
|
withep |
|
(23.9.2011 11:14:50) Arzacheno, to, že se sourozenci objímají a líbají, ještě neznamená, že jsou vztahy mezi nimi ok. Ze strany staršího to může být způsob, jak se zavděčit rodičům, pokud se cítí odstrčený, přitom v hloubi duše může trpět.
|
Ecim |
|
(23.9.2011 16:37:31) S tím souhlasím, občas to můžou rodiče sourozencům pěkně podělat. A odnese to jak oblíbenější, tak méně oblíbený sourozenec. (Já mám tuhle zkušenost bohudík ne z rodiny, ale ze školy, kdy si mě po změně školy učitelka velmi oblíbila a nechtěně mě spolužákům totálně zprotivila, dnes s odstupem času chápu jejich reakce, ale bylo to pro mě hodně blbé období. ) Tohle jsem pozorovala u známých, jejichž 3 děti měly sice moc pěkné vztahy, ale občas to tam bylo na palici vzhledem k tomu, že nejmladší byl hrozný mamánek a jeho matka místo toho, aby ho pomalu navykala na svoji nepřítomnost, tak k tomu zaujala strategii "nikam nemůžu, protože brouček by plakal". Ty scény, když matka tajně utíkala z bytu a jakmile se nejmladší rozeřval, tak začala řvát ona na svoje dvě starší dcery, jaký jsou "blbý neschopný nány, když se o malýho nedokážou ani na chvilku postarat a zabavit ho, aby si nevšiml, že je máma pryč". Prostě si na nich vylila vztek za svoji neschopnost. A to jsem pak nevěděla, jestli mám litovat víc ty svoje kamarádky, nebo jejich malého brášku za to, že kdykoli k takové scéně došlo, tak ony mu po matčině odchodu z bytu namlely za to, že kvůli němu neprávem dostaly.
|
|
|
|
Kapradina |
|
(23.9.2011 11:17:06) Arzacheno, v takovém malém věku dětí to neřeš, jak už psaly předchozí přispěvovatelky. Určitě si časem tvé děti k sobě cestu najdou. U mých starších dětí, to bylo obdobné, mladší školní věk byl taky celkem kovbojka, synátor mladší sestře nic nedaroval zadarmo. Ale jak se přehoupli oba do puberty, tak si náramně rozumí. Dcera k bratrovi trochu vzhlíží, mají podobná vkus v hudbě, povídají si o filmech, prostě k tomu oba časem dospěli a už se berou jako rovnoměrní partneři. Vydrž bude to dobrý!!!
|
|
Petra Neomi | •
|
(23.9.2011 12:07:32) No, ono to tak docela není. Mám o sedm let mladšího bratra a když ho miluju, on mě a máme spolu výborný vztah (i v dětství jsme si hodně hráli), tak stejně to, že je vedle staršího najednou konkurent, a babičky, tetičky, kde kdo najednou nosí dárky miminu je pro staršího záhul. A to moje máma tohle všechno hodně moderovala a tlumila. Ale u tak malých dětí je imho problém v tom, že si ještě nějaká rodinné vazby ani neuvědomují...
|
Xantipa. |
|
(23.9.2011 12:53:24) S těmi dárky - neuvědomuju si vůbec, že příchodem mladších sourozenců se ty dárky přesunuly na mladší. Nevím, možná jsme je až tak moc nedostávaly. Ale na druhou stranu - babička s dědou mi každý víkend /jezdili jsme tam každý víkend/ dávali lentilky, nebo tyčku Milenu - tu jsem milovala. Nevzpomínám si vůbec, jak to bylo s mýma sourozencema. Ale dodnes si pamatuju, jak mě hrozně zasáhlo, když táta byl na voj. cvičení /jak dlouho, nevím/ a když se vrátil, tak mámě dal nějakou kytku, bráchovi a sestře taky něco /už nevím, nebylo to nic nákladného, blbost/, ale mně nic. Hrozně mě to zasáhlo, ale našim to přišlo děsně vtipný a malicherný, prý tátu vůbec nenapadlo, že by mi to mohlo vadit, sourozenci jsou přece malí, to je něco jiného, pamatuju na argument - máma taky nic nedostala. Když jsem řekla, že dostala kytku, tak se smáli, že na kytku jsem malá, tu bych přece nechtěla. Doteď si pamatuju ten pocit, fuj, hnusný. Kdykoli jedeme někam bez dětí a některému z nich něco koupím, koupím třeba i blbost zbývajícím dětem, ale když nikomu nic, tak nikomu. Starší syn mi už říkal - nemusíš mi nic kupovat, když bráchovi koupíš fusky, vím, že příště zas koupíš něco mně /mladší neříká nic, ten dárky miluje/, ale nějak nemám odvahu mu říct, proč to dělám a že jinak nemůžu.
|
|
|
|
|