Ropucha + 2 |
|
(5.2.2014 17:23:09) Jsem typický nekontaktní Čech z absolutně nekontaktní rodiny (já snad ani nemám z dětství fotku, kde mě maminka chová, všude jsem metr od ní). Ale nejspíš mi to vnitřně nevyhovuje, protože ke své vlastní rodině jsem kontaktní velmi, děti musím "osahávat" pořád a když je dlouho nevidím, vyloženě mi fyzicky chybí. Přátelské objímání, jaké praktikují národy na západ a na jih od nás, se mi líbí, sice jsem pořád při prvním kontaktu nesvá, ale ráda si zvykám. A všimla jsem si, že u mladé generace, která hodně cestuje a je kosmopolitní, se tento zvyk dost ujímá. Líbí se mi to.
|
Nedoma |
|
(5.2.2014 19:44:06) Mám to úplně stejně jako Anett. Potěšilo mě, že nejsem sama, komu fyzicky chybí kontakt se svými dětmi. Přijdu si někdy nepatřičně, když to na mě přijde. Ony si mě navykly a za chvíli mě v pubertě odkopnou. Netuším, co budu dělat. Manžel je absolutně nekontaktní a kdyby se nemusel k nikomu ani přiblížit, tak bude nějšťastnější.
|
|
Zajdulka |
|
(5.2.2014 21:48:40) Mám to podobně. Máma byla velmi nekontaktní a já jsem se to naučila taky. Dlouho jsem měla osobní prostor velmi střežený, i letmý dotak mi hodně vadil. Odnaučila jsem se to prací v domově pro postižené, protože ti jsou kontaktní až až. Zjistila jsem, že mi to vlastně velmi vyhovuje a teď mi to chybí. Kolikrát mám strašnou potřebu někoho obejmout, ale krotím se. Kdysi k nám jezdili příbuzní z Francie a ti s elíbají na obě tváře. Zprvu mi to bylo napříjemné, ale ráda jsem si zvykala. Kontakt s děmi potřebuji, pokud dlouho nepřijdou, musím si je "ulovit". Naštěstí jsou kontaktní taky a brzy jim to schází.
|
|
|