Lefff |
|
(27.4.2016 15:19:24) Rišulko, je mi to líto Zažila jsem to, co ty - na veterinářově stole přede mnou dodýchal černý peršan, kterého jsem měla od svých 11 let. Bylo mi tenkrát 24 let a ve chvíli, kdy jsem z pohledu do veterinářových očí pochopila, že je konec, sedla jsem si v ordinaci na zem a rozbrečela se. Kocour byl pro mou mámu jako její další dítě. Ten den ji čekalo 600 km za volantem a já jí ani nemohla zavolat, abych ji před cestou nerozrušila. Když dorazila večer domů a zjistila, co se stalo, málem zešílela. Týden pomalu nepromluvila. A čeká nás to dříve nebo později znova. Trojmo. Nedá se na to připravit, i když se s tím musí počítat. Jediné, co se dá, když to přijde, je sednout si, poděkovat zvířátku za krásné společně strávené chvíle a za radost, kterou nám během života přinášelo, a slzami odplavit smutek. Chvíli to potrvá. A jednou pak třeba zjistíš, že když už jsi jednou "kočičí", nejspíš budeš kočičí společnost potřebovat i dál. A že třeba někde v útulku čeká další vrnidlo právě na vás. Vím, o čem mluvím. Držte se
|
Černá.Berta |
|
(27.4.2016 16:13:55) Tos napsala moc hezky, Leff.
|
rišulka |
|
(27.4.2016 18:58:56) ano moc hezky, Leff, díky..
Vůbec se mi nechtělo vracet se domů, kde nás nikdo nečeká.. Riškovi řeknu, až si všimne, zatím neví. Nehroutím se, to ne, ale smutno mi je, moc.
|
Lefff |
|
(28.4.2016 0:02:53) Děkuju, vám oběma
To prázdno znám. I pocit, že jsem ho koutkem oka zahlédla. Nebo že jsem zaslechla předení, zvuk seskoku odněkud, tiché zamňoukání. Jako by mozek odmítal připustit myšlenku, že je konec, a dosazoval si, co považoval za správné. Připadala jsem si pár dní jako cvok. To smutno a bolavo musí odeznít samo, ale stejně si můžeš opakovat tohle, protože to prostě pomáhá: Kocourek měl krásný život a v posledních chvílích nebyl sám. Byli jste s ním a snažili se mu pomoci. A on to věděl. Měl vás za odměnu
|
|
|
|
|