| rišulka | 
 |
(18.10.2020 23:07:48)
Oranžová, ty myslíš, že je něco jinak než jindy nebo než dřív?
Nechci bagatelizovat tvůj problém, ale na všechny je toho moc, všude jen špatné a děsivé zprávy, samý covid a člověk nic nemůže a už ani nemá chuť plánovat, k tomu podzim, málo světla, furt prší, člověku se ani ven nechce.
Nevím, jestli se mi podaří vyjádřit myšlenku, ale debatu v podobném duchu jsme vedly nedávno s mamkou. Říkala, že chápe, proč jsem jiná než celá familie, že mě tam posunul Ríša. V mládí žila v křeči, povinnosti, ve strachu, z otce, mužů, nadřízených, komunistů, později podnikala a furt měla strach, že něco zkazí, s lidmi zákazníky i zaměstnanci, s papírama, účetnictví a tak, pak měla strach z důchodu, že se zblázní nebo se s tatou zabijou, což chvíli i tak vypadalo, no zklidnilo se - za cenu "kousnout se do jazyka". Teď popírá všechno, nic nemá smysl, jedině péče o Rišku. A on nám roste před očima, což je samozřejmě super, ale ona o něj opírá svůj pocit potřebnosti.
Je to vlastně takový nihilismus. Mě docela pohltil v pubertě. Pak byly lepší časy, pak velké stresy s Riškou a konečně ten nalezený klid. Určitě byl spojený s tím smířením, taky se tu už psalo. Nechci, aby to znělo jako výmluva, nejlepší rada pro práci s autistou byla hodně přehrávat, ta práce s emocemi má být až patetická, tak se stalo už zvykem, že ácháme nad svitem sluníčka, kytičkou, koťátkem, jídlem, spočítaným příkladem, obutou ponožkou atd. :)
Díky tomu už nemám dost energie na jiné vymoženosti a kašlu na ně, můj život je radost z maličkostí, nebo jen "malá pohoda", třeba včera, po výborném obědě jsem odpoledne strávila čtením, háčkováním a pospáváním, večer jsem byla tak vyodpočívaná, že jsem dokonce bleskově uklidila. Riška u xboxu celé odpolko, no bóže, jeden den se to nezblázní, on je spokojený a miluje mě :)
Nevím, jak moc filosoficky to myslela Ruth, někde ze začátku diskuse.. Mě napadlo hned tohle.
A určitě všichni mají pravdu s tou přírodou. Popravdě jsem se ve třiceti taky nerozplývala nad každým lístečkem, ale teď! je příroda balzám a lék na všechno. Stále žasnu, jak na výletě po chvilce chůze v lese, nastane v hlavě prázdno, čisto a ten pocit miluju, prostě jen "jsem" a rozhlížím se kolem..
|
| Ruth | 
|
(18.10.2020 23:30:07)
Rišulko,
ty jsi opravdový umělec života. Máš můj obdiv.
Ruth to myslela filozoficky tak,  že smysl má láska, ve všech podobách, odpuštění, užitečná práce. Přesto se citlivý, inteligentní člověk dostane do stavu marnosti, když už se chci vyhnout slovu deprese.
Pravidelně se přemlouvá, že je potřeba jít dál.
Není to přetvářka.
Je to nabrání energie.
|
| rišulka |
|
(18.10.2020 23:54:14)
Ruth, moc hezky to píšeš.
A děkuju.
Taky mě občas popadnou výčitky, že bych něco "měla", že jsou lidi kolem tak aktivní, moje sestra tryskomyš ve mě vyvolává trudnomyslnost naprosto vždy.
A marnost je to pravé slovo.
No ale - máme na chatě strom s jedlými kaštany. Každý rok je sbírám opatrně v hrubých rukavicích a stejně to píchá a já si říkám, čemu se tak brání, před čím se schovávají? Je to až poetické. To dobré je vždy hůř dostupné a vyžaduje nějakou námahu. A tak tam rozvíjíme podobné filozofické debaty. Došli jsme k tomu, že nic není tak těžké, jako vůbec vymyslet, na co se vlastně chceme soustředit.
|
|
|
| oranžová | 
|
(19.10.2020 12:44:07)
"Oranžová, ty myslíš, že je něco jinak než jindy nebo než dřív?"
Ano, nejsem celý život taková. Jako dítě jsem byla sice introvert, ale optimista, veselá. Depresi jsem poznala až po porodu, pak už jen reaktivní, před 10-11 lety. To byl ale důvod, a ne jeden.
--------------------------
"Nechci bagatelizovat tvůj problém, ale na všechny je toho moc, všude jen špatné a děsivé zprávy, samý covid a člověk nic nemůže a už ani nemá chuť plánovat, k tomu podzim, málo světla, furt prší, člověku se ani ven nechce."
Tak určitě, roční doba a počasí, to nepřispívá, je to možná část toho problému. Ale covid jako nemoc mě neděsí, mě štvou hlavně ta nařízení, zmatečná, zbrklá, nepromyšlená. Ale to je na jiné téma. Není to nic, co by mi způsobovalo splíny.
--------------------------------------------
"Nevím, jestli se mi podaří vyjádřit myšlenku, ale debatu v podobném duchu jsme vedly nedávno s mamkou. Říkala, že chápe, proč jsem jiná než celá familie, že mě tam posunul Ríša."
Tak tohle je jiná škola, to chápu, člověk si začne vážit běžných věcí. Když byl první syn dítě (5-15 let), měl dost hnusnou formu Touretteova syndromu, to byl taky záhul. Tedy TS má pořád, ale v pubertě se to hodně spravilo, nervový systém dozrál, dnes má jen mírné projevy. Ale tenkrát, to vypadalo, že nebude moci pracovat, studovat, fungovat. A depresi jsem z toho neměla, mě tohle aktivovalo. Prostě jsem musela jednat.
---------------------------------------------
"Díky tomu už nemám dost energie na jiné vymoženosti a kašlu na ně, můj život je radost z maličkostí, nebo jen "malá pohoda", třeba včera, po výborném obědě jsem odpoledne strávila čtením, háčkováním a pospáváním, večer jsem byla tak vyodpočívaná, že jsem dokonce bleskově uklidila. Riška u xboxu celé odpolko, no bóže, jeden den se to nezblázní, on je spokojený a miluje mě :)"
Super, to je krásné. 
Myslím, že je to prostě o vnitřní síle a vnitřním nastavení.
Někomu se stanou hrozné věci a zocelí je to. Někomu se nic neděje, a podělá se.
Teď jsem taková dost ubohá sračka.
Nemám žádný velký důvod.
Mívala jsem tyhle stavy po depresi (2010, 2011), než jsem se dostala do normálu.
Tehdy jsem na to měla "nárok".
Teď ne. Mám práci, zdravé schopné děti, fajn muže.
Mám schopnosti, záliby...ale spí, jsou schované. Nemůžu je užívat.
|
|
| 1kulička | 
|
(19.10.2020 13:47:45)
Rišulko, řekla bych, že tohle je jiné. Nihilismus a takové splíny jsem mívala už v dospívání, nechtěla jsem třeba mít děti, protože "proč je přivádět do tohoto zlého světa".... nad lístečky a přírodou jsem se rozplývala také už od té doby, proto jsem prakticky všechen volný čas trávila na vandrech. Ale tyhle pocity, kdy je člověk věčně unavený, to jsem poznala až po epizodách deprese. I dřív jsem bývala dost unavená, ale je rozdíl, když se ta energie nějak nedoplňuje, přestože člověk odpočívá. Je to hodně o stresu.
Ta míra je hodně individuální. Momentálně bojuji se syndromem vyhoření a měla jsem takovou debatu s mojí paní na úklid... Minule si stěžovala, že má oslabenou imunitu, teď říkala, že OK, ale že má únavový syndrom. Tak jsem se v duchu usmála ... takový únavový syndrom bych chtěla mít. Ona celý den (jakože fakt 8 hodin) u mě lítá jako hadr na holi a dělá to pravidelně co 14 dní u mě, a ještě kromě svého plného úvazku uklízí v dalších 2 domácnostech. Já s tím vyhořením jsem schopná tak max vyluxovat jednu větší místnost a pak si jdu lehnout. Pracuju z domova, tak z 80% právě z postele, při sezení jsem za chvíli unavená. Muset dojíždět do práce, tak si snad nechám napsat ID. Do všeho se musím strašně nutit, všechno mi trvá 5x déle, než když jsem v normálu. A dělám jen to nejnutnější. Jako jsem posledních 5 týdnů ještě nemocná s dutinama, to na věci nepřidá, ale i v dobrém stavu tu energii prostě nemám. Za celou neděli prostě max posekám trávu a konec. Jo a věci, co mne dřív bavily, mne už nějak tu radost nepřinášejí - to je ten problém. Mě dřív bavil i ten úklid i vaření. teď už mne nebaví ani ta příroda. Je to nesrovnatelné.
Ale kdybych nemusela pracovat, ulevilo by se mi hodně. Není to vyloženě endogenní, má to příčiny v dlouhodobém přetížení.
|
|
|
objednali mě za 6 týdnů. Ale to s tím nemá co, to jen taková odbočka.
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)