Re: moje babičky

Milá Ivano, my máme 2 syny - osmiletá dvojčata a jsme na tom podobně jako ty. Moje maminka zemřela, když bylo dětem 2 roky a do té doby byla velmi vážně nemocná, takže jsem se k dětem musela starat i o ni. A tchýně o nás nemá zájem vůbec žádný. Té stačí 1x za rok fotka, aby se měla s čím pochlubit v práci. Děti nám rovněž nikdo nepohlídá, a ani my jsme neměli společný ani den dovolené od té doby, co jsem nastoupila po mateřské do práce. Vše, co děti potřebují, jim musíme koupit my. Od nikoho nedostávají naprosto nic. Jediná rada, která na to je - zvyknout si. Máme děti, protože jsme je chtěli. Jsou to naše děti a pouze my jsme povinni se o ně starat. Já v tom vidím právě tu výhodu, že do výchovy mých dětí my nikdo "nekecá" a nikomu nemusíme být za nic vděční. Když to vidím u kolegyně, jak sice jí na jednu stranu babička hlídá děti, stále jim něco kupuje, ale na druhou stranu stále poslouchá, jak jí musí být vděční, že je na ně tak hodná a jak si jí musí vážit, tak jí nezávidím.
V naprosté absenci babiček vidím pouze jednu nevýhodu - nemáme šanci jakkoli upevnit své manželství, protože jsme stále s dětmi. Nikdy jsme nebyli spolu s manželem sami na večeři, ani v kině, a vlastně ani nakupovat. Bojím se, že až děti vyrostou, nebudeme spolu umět sami dva žít.