Otázka
Odpověď
Problém s rodiči
9.8.2002 17:52:05 J. A.
Vazena pani doktorko,
uz nevim, co mam delat, tak jsem dnes tak jenom surfovala po netu a nasla Vasi poradnu.
Mam velky problem se svymi rodici, ktery me stahuje naprosto ke dnu. Studuju medicinu, moji oba rodice jsou vysoko postaveni lekari a v tom je cely problem. Muj dedecek byl take profesor mediciny, vlastne kazdy v nasi rodine je lekar nebo tak neco. Problem je, ze moji rodice se rozhodli, ze ja budu realizovat veskere jejich profesni tuzby a veci, ktere oni sami treba nezvladli. Medicina me velmi bavi, nechtela bych studovat jinou skolu, ale porad se musim branit, rodice by chteli, abych si vybrala takovy a takovy obor, abych delala vedeckou cinnost... Za celou dobu sveho studia jsem nemela u zkousky jinou znamku nez jednicku, vyhravam prestizni souteze, casto jezdim do zahranici. Ja vim, ze to zni jako rouhani, ale presto nejsem stastna. Kdykoli pisu nejakou publikaci se svou mamou, mama me ponizuje, nadava mi, klidne i na verejnosti. Strasne mi to ublizuje. Ted mi vzali poster do zahranici a to uz bylo i na rodice moc, rekli mi, ze si o sobe moc myslim, ze oni nemeli nikdy takove podminky jako ja... Jako by se mnou snad souperili, nevim, jak jinak bych to popsala. Ja se snazim jim davat najevo, jak si jejich podpory vazim, ale nikdo si toho tak nejak nevsima. Pravdou je, ze od prvaku nebydlim s rodici, protoze se to proste nedalo vydrzet, mam hodneho pritele, ktery ovsem neni lekar (duvod k permanentnim urazkam) a ten se o me stara. Delam brigady, abychom s pritelem vsechno financne utahli a rodice mi jeste predhazuji, jak bych se misto toho mela venovat vedecke praci.
Mam pocit, jako by si ze me udelali fackovaciho panaka, na kterem si resi svoje spatne zivotni pocity. Na jedne strane mi opravdu poskytuji profesni oporu, na druhe strane mi to porad, porad vycitaji, vydiraji me tim a nuti me ke vecem, ktere bych jinak nedelala.
Vim, ze bych se mela vzeprit, ale nevim, jak to udelat. Mnohokrat jsem se snazila mame vysvetlit, ze mi VADI, kdyz me ponizuje pred svymi spolupracovniky. Ale ona vzdycky rekne, ze to neni pravda, ze si vymyslim. Tim cela diskuze konci a vsechno se donekonecna opakuje. Chodim pracovat i o vikendech, kdyz mame volam, hned to poklada, abych musela prijit osobne a kdyz prijdu osobne, tak me vyhodi, ze na me nema cas. Kdyz neprijdu, nejsem zaniceny vedecky pracovnik. Vzdycky se najde neco, kvuli cemu se mi da nadat.
Vsichni okolo si mysli, ze mam protekci, ze me rodice protezuji, jak mohou, jinak bych nemela prece uspech. Nebavi me to, nejradeji bych celou vedu hodila nekam pryc a odstehovala se do nejakeho jineho statu.
Prosim o radu, jak dal. Nechci nechat neceho, co me bavi a co mi jde, jenom proto, ze nevychazim s rodici. Ale takhle to dal nejde, pripadam si jako posledni odpadek.
Dekuji za odpoved.
uz nevim, co mam delat, tak jsem dnes tak jenom surfovala po netu a nasla Vasi poradnu.
Mam velky problem se svymi rodici, ktery me stahuje naprosto ke dnu. Studuju medicinu, moji oba rodice jsou vysoko postaveni lekari a v tom je cely problem. Muj dedecek byl take profesor mediciny, vlastne kazdy v nasi rodine je lekar nebo tak neco. Problem je, ze moji rodice se rozhodli, ze ja budu realizovat veskere jejich profesni tuzby a veci, ktere oni sami treba nezvladli. Medicina me velmi bavi, nechtela bych studovat jinou skolu, ale porad se musim branit, rodice by chteli, abych si vybrala takovy a takovy obor, abych delala vedeckou cinnost... Za celou dobu sveho studia jsem nemela u zkousky jinou znamku nez jednicku, vyhravam prestizni souteze, casto jezdim do zahranici. Ja vim, ze to zni jako rouhani, ale presto nejsem stastna. Kdykoli pisu nejakou publikaci se svou mamou, mama me ponizuje, nadava mi, klidne i na verejnosti. Strasne mi to ublizuje. Ted mi vzali poster do zahranici a to uz bylo i na rodice moc, rekli mi, ze si o sobe moc myslim, ze oni nemeli nikdy takove podminky jako ja... Jako by se mnou snad souperili, nevim, jak jinak bych to popsala. Ja se snazim jim davat najevo, jak si jejich podpory vazim, ale nikdo si toho tak nejak nevsima. Pravdou je, ze od prvaku nebydlim s rodici, protoze se to proste nedalo vydrzet, mam hodneho pritele, ktery ovsem neni lekar (duvod k permanentnim urazkam) a ten se o me stara. Delam brigady, abychom s pritelem vsechno financne utahli a rodice mi jeste predhazuji, jak bych se misto toho mela venovat vedecke praci.
Mam pocit, jako by si ze me udelali fackovaciho panaka, na kterem si resi svoje spatne zivotni pocity. Na jedne strane mi opravdu poskytuji profesni oporu, na druhe strane mi to porad, porad vycitaji, vydiraji me tim a nuti me ke vecem, ktere bych jinak nedelala.
Vim, ze bych se mela vzeprit, ale nevim, jak to udelat. Mnohokrat jsem se snazila mame vysvetlit, ze mi VADI, kdyz me ponizuje pred svymi spolupracovniky. Ale ona vzdycky rekne, ze to neni pravda, ze si vymyslim. Tim cela diskuze konci a vsechno se donekonecna opakuje. Chodim pracovat i o vikendech, kdyz mame volam, hned to poklada, abych musela prijit osobne a kdyz prijdu osobne, tak me vyhodi, ze na me nema cas. Kdyz neprijdu, nejsem zaniceny vedecky pracovnik. Vzdycky se najde neco, kvuli cemu se mi da nadat.
Vsichni okolo si mysli, ze mam protekci, ze me rodice protezuji, jak mohou, jinak bych nemela prece uspech. Nebavi me to, nejradeji bych celou vedu hodila nekam pryc a odstehovala se do nejakeho jineho statu.
Prosim o radu, jak dal. Nechci nechat neceho, co me bavi a co mi jde, jenom proto, ze nevychazim s rodici. Ale takhle to dal nejde, pripadam si jako posledni odpadek.
Dekuji za odpoved.
V její náručí
