Pooperační trauma

Syn prodělal plnou obřízku (fimóza) a drobnou plastiku vývodu močové trubice. Léčení ran se díky zánětu (nebo alergii) protáhlo na více než 14 dní. Přestože teď již dochází k hojení a močení už zřetelně není tak bolestivé jako první dny po operaci, kumulovaný strach z močení (i stolice) je takový, že před každým močením pobíhá a nervózně křičí, že chce ale nechce čůrat, a moč pustí až po násilném ponoření do vany s vodou (do pasu). Ve vaně někdy stráví i delší dobu, než moč pustí. Dobrovolně tak ale neudělá a i nočník zcela odmítá. Tuto proceduru provází křik a instinktivní fyzická obrana. V okamžiku uvolnění svěrače se zcela uklidní. Bez přinucení se sám nevyčůrá, což po několika hodinách znamená hrozbu nutnosti cesty do nemocnice, cévkování, a dalšího traumatického zážitku. Před operací neměl žádné problémy, ani tělesné ani duševní.
Bohužel se tento jeho odpor nezmenšuje, spíš naopak. Snažíme se na něj netlačit a vysvětlovat, že už to nebolí. Opakuje ale, že se rána nezahojí. Čeká, že mu předkožka doroste a to by teprve považoval za zahojení. Nedaří se nám ho tohoto traumatu zbavit. Rád bych si nechal doporučit konkrétního dětského psychologa. Předem moc děkuju. ŠJ