Re: Přecitlivělost dcery

Milá Andreo,
často mám při čtení dotazu pocit, že bych potřebovala víc informací.
Podobný dotaz se nedávno objevil i v jedné diskuzní skupině. Napsala bych tedy poněkud obšírnější odpověď na toto téma, vy byste si z ní vybrala to, co se bude hodit právě pro Vás, a pokud byste souhlasila, možná bych ráda, aby se dotaz i odpověď zařadily do té diskuzní skupiny, jako pokračování odpovědi i pro tu další maminku. Dejte vědět, zda ano nebo ne, díky.

Píšete, že se dcerka přecitlivěle projevuje asi od 5-ti let, je to tedy věk, kdy jste v chování dítěte začala pozorovat nějakou změnu?
Pokud ano, pokud by bylo objevení přecitlivělých reakcí takhle ohraničené, udělala jste si Vy nějaké vysvětlení? Co se mohlo stát, bylo to období pro Vaši dcerku nějak obtížné? Myslím třeba nemoc a pobyt v nemocnici, nějaká zátěžová událost v rodině, ať už jednorázová nebo delší náročné období, stěhování, začala chodit do školky nebo třeba měla ve školce nějakou nepříjemnou nebo náročnou...paní učitelku nebo konflikty s nějakým dítětem? Ale možná taková situace ani nemusela být nebo se na ni nikdy nepodaří přijít.
Mohla to taky být zátěž nebo situace, jíž by dospělý takovou váhu nepřikládal, nějaká "hloupost", děti ve věku Vaší dcery ale mají minimum zkušeností potřebných k tomu, aby mohly provést úvahu typu: teď je to moc nepříjemné, ale za hodinu,za dva dny to přejde a zase se budu cítit líp, a mají tedy také malé možnosti jak se úzkosti samy zbavit nebo ji omezit na únosnou míru. Útěk, který popisujete, mohl být tedy zcela přiměřený míře úzkosti, kterou Vaše dcerka v tu chvíli prožívala.
Mimochodem, klavír je zájmová činnost, paní učitelka by se, podle mě, neměla takhle chovat, asi bych hledala jinou paní učitelku.
Děti taky mohou do úzkostného období "dorůst", typická je úzkost na přelomu kojeneckého a batolecího období, dítě udělalo velký pokrok a je schopné rozlišit, že existuje "známé" a "neznámé", a v situacích, kdy je v kontaktu s "neznámým" se začíná bát a plakat a potřebuje být u svých nejbližších, přestože před měsícem mu totéž bylo úplně jedno, a třeba za rok už ho něco podobného také vůbec nevyvede z míry.
Období pěti let je vývojové období, kdy děti mívají velkou představivost, a poněkud "magický" způsob uvažování, takže např. slova "já tě přerazím" mohou v dítěti vyvolat pro ně zcela skutečnou představu ohrožení vlastní existence nebo představu, že osoba, která to říká by skutečně byla něčeho takového schopna.
My dospělí často děláme chybu, že hodnotíme život dítěte z našeho dospělého hlediska, vybaveného velmi mnoha zkušenostmi a zážitky, které dítě ještě nemůže mít, takže, my už VÍME, že určitá situace může mít určité řešení, a hodnotíme, vnitřně, zcela automaticky, míru ohrožení jako nízkou, dítě to ale opravdu NEVÍ, může se cítit zcela neschopné mít na situaci nějaký vliv, a začne plakat nebo uteče, nebo jiné naopak, se "pro nic za nic" začne prát a chovat útočně.
Pro řadu dětí může být neúnosný a znehodnocující i pocit, že něco udělaly špatně, něco nezvládly, zvláště, když se to opakuje. Nebo obráceně, v některých rodinách je naprosto automatické, že o dobrých a správných výkonech se nemluví, jakoby se považovaly za zcela samozřejmé, ale na nepodařené věci se upozorňuje, byť jen zamračením nebo slovní výtkou.
Nevím, zda máte ještě další dítě, ale v rodinách, kde je jedináček, a je to pečlivé inteligentní dítě s dobrou pamětí nebo je dítě mladší, mezi sourozenci je větší odstup a starší sourozenec je šikovný, může dítě "získat" za den překvapivě mnoho (počty mohou jít do desítek) takových negativních upozornění, a jen pár úsměvů nebo jiných "podpůrných" kontaktů. Je-li takto "nekompetentní" v rodině, jak se má potom cítit schopné si poradit v situaci, kdy je samo?
Napadá mě, že dcerka neutíkala jen "pryč", utekla k babičce, takže měla poměrně jasnou představu, a to je dobře, že se má "kam utéci", že se může na někoho obrátit a že jí to pomůže.
Kromě toho všeho může být také úzkostnost, jako trvalý povahový rys, pak ale je často v rodině někdo dospělý, kdo má z dětství podobné zkušenosti, a může to být právě on, pokud se naučil se svou úzkostí nějak vycházet, kdo bude dítěti nejlépe rozumět a bude schopen mu pomoci.
Pokud je v rodině dospělý, který sám reaguje úzkostně nebo naopak velmi dominantně v situaci, která v něm vyvolává úzkost, bude rozumné, aby i tato osoba zkusila se svou úzkostí něco dělat.
Znám případ dvou sourozenců, kteří blinkali před odchodem do školky. Poté, co se maminka rozhodla a nechala si předepsat léky snižující úzkost, které jí byly už dlouho doporučovány, potíže dětí jako zázrakem ustaly. Léky může předepsat i dětský psychiatr.
Jsou i rodiny, kde se hlasité slovo vnímá jako něco nepatřičného, dítě může tento postoj snadno přijmout, a pak se cítit bezradné a velmi ohrožené, v situaci, kdy někdo dospělý křičí.
Někdy může být důvod i "mimo rodinu", dítě má dlouhodobě špatné svědomí z nějakého, podle něj tragického, přestupku, o kterém rodiče nevědí, dětská skupina ve škol(c)e má výrazně jiné normy, než určitá rodina a dítě by rádo získalo kamarády, ale je to pro ně konfliktní situace...
Z výchovných přístupů mi nepřipadá rozumné "hodit dítě do vody", ani přístup "já se nebojím", tedy snaha o nevnímání a potlačení pocitů. Podařit se to může, ale pak dítě může třeba začít bolet bříško nebo hlava nebo se objeví alergické projevy..., a pokud k takové somatizaci dojde, bývá už přístup k pocitům, a možnost jejich ovlivnění mnohem obtížnější.
Dítě také může začít reagovat méně srozumitelně, šaškováním, zbrklostí, agresí.
Shrnu to tedy tak, že dítě, které se projevuje úzkostně nebo přecitlivěle, může vnímat svět ve zvýšené míře, vzhledem k běžným normám a většině jiných dětí, jako ne bezpečný, nebo se mu zdá až příliš důležité, aby VŠE dobře zvládlo, a neví, že požadavky, které tak na sebe klade nejsou splnitelné.
Nejúčinnější z dlouhodobého hlediska (vychováváme dítě proto, aby mohlo dobře samostatně obstát až bude dospělé, ne proto, aby co nejméně obtěžovalo) se zdá poskytovat dítěti zázemí a pocit bezpečí, a nové situace nějakou dobu dopředu "trénovat" spolu, právě když se dítě cítí dost silné a v pohodě. Někdy pomáhá si o věcech, které víme, že hůř snáší, aspoň promluvit, co podobného se stalo mě, když jsem byla malá, jak jsem to řešila nebo zkazila, a jak to vidím teď jako dospělá. Spolupracovat s dítětem, podporovat ho, ne vyvíjet nátlak. Otužovat zvolna, krok za krokem.
Říci dopředu, aspoň v nových situacích, co od dítěte očekáváte, co stačí. Nebo s ním mluvit o tom, jak si myslí, že situace bude probíhat, a co by mohlo udělat, aby to zvládlo nebo kdo by mu mohl pomoci. Vzniku situací, kdy se dítě už dostalo do nepříjemností, má pocit, že na ně nemá, a brečí, raději, pokud to jde, předcházet.
Takže, pokud možno, na klavír dceru doprovodit, a počkat na ni, než hodina skončí, nechat ji, včas a v klidu, aby Vám doma přehrála, co se naučila, tak, aby měla čas nedostatky doplnit a pokud to nejde, říci třeba, no já taky vždycky všechno nezvládnu jak bych chtěla, a pokud to nebude často a dceru klavír opravdu baví, rozumná paní učitelka jistě přijme omluvu.
Na hodině ji nechávejte samotnou až když uvidíte, že se "neklepe", a u tolerantní paní učitelky.
S tím souvisí další bod, rozumné množství zájmových činností, ať dítě dělá v zájmové oblasti jen to, co je opravdu baví a přináší mu to uvolnění a ne stres. Pokud má v zájmové činnosti podávat výkony, omezte množství "kroužků", aby mohlo věnovat dost času, např. tomu cvičení na klavír a mělo cestou na hodinu pocit, že slušně umí, co má umět.
Pokud má dítě sklon stále svůj výkon hodnotit kriticky, i když doma cvičilo nebo se učilo, je na Vás, abyste pochválila snahu a
řekla "to stačí".
Případně zvolte zájmovou činnost, kde je malý tlak na podávání výkonů a spíš víc pohody.
Tak, doufám, že si z toho aspoň něco vyberete, celou dobu totiž přemýšlím, jestli jsem se trefila do toho, čemu říkáte přecitlivělost.
Pokud jste z Prahy, v DYS-centru otvíráme od konce února novou dětskou terapeutickou skupinku, tyto stavy se nám dost často daří pozitivně ovlivnit.
Mějte se hezky.