Otázka
Odpověď
Re:Komunikace
12.2.2001 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Pavlo,
u Vašeho chlapce, tak, jak ho popisujete, bych asi opravdu spoléhala na „dozrávání“, na to, že si postupně najde mezi dětmi ty s nimiž je mu dobře a odváží se i toho, oslovit sám od sebe jiné dítě, s nímž by si rád povídal nebo hrál.
Myslím, že Lidka to ve svém dopise popsala mile a hezky.
Vyjít s dospělými, např. v autobuse, v parku, je někdy mnohem jednodušší, většinou reagují na takové děti, jak Vašeho synka popisujete, velmi vstřícně, usmějou se, chválí ho, jak je šikovný…
S dětmi není nikdy taková odezva jistá, dokonce se, přesto, že je tak šikovný, umí básničky a spoustu jiných věcí, může dočkat nepřátelské reakce nebo to, co umí, co ho baví, to druhé dítě vůbec nezajímá. Jak se pak v takové odezvě vyznat?
Jistě, jsou děti, které takové věci netrápí. Ale možná právě inteligentní dítě, které je třeba trochu citlivější na to, jak je kdo hodnotí, zda je přijímáno druhými, se v těch méně jasných situacích cítí hodně nedobře. A když je té nejistoty moc, má tendenci najít si cestu, jak se jí zbavit. Třeba tím, že počká, až kdo si ho vybere. Ten o něj má asi taky zájem a tak je riziko konfliktu, nedorozumění nebo odmítnutí výrazně menší.
Někdy se tato nejistota objevuje i v situaci, kdy dítě má velmi pevně zvnitřněn nějaký domácí pokyn, pravidlo… , které doma všichni dodržují, a najednou se stane, že dětská skupina na hřišti se chová, jakoby žádné takové pravidlo neplatilo. Někdy se taková skupina nechová zrovna laskavě a už vůbec ne tak, jak jste si doma říkali, že je to hezké. Může tedy mít Váš syn nějaký vnitřní pocit nepohody nebo nesouhlasu, a pak si s těmi dětmi nechce hrát.
Jsou děti, které si najdou jednoho dva dobré, stálé kamarády, a tyto vztahy jim vydrží léta, a úplně jim stačí, a jsou jiné, které mají od malička „rušný společenský život“, je to výrazný povahový rys.
Možná byste podobu s chováním svého syna našla i u některého blízkého dospělého.
(Většinou se kombinuje více faktorů, důvodů.)
Kdyby se ale cítil sám a trápilo ho to, třeba později, až bude ve škole, nebo by byl tak citlivý na hodnocení, a případná odmítnutí nebo kritiku, že by začal mít pocity méněcennosti…bylo by na místě vyhledat poradu dětského psychologa.
U řady takových charakteristik osobnosti, jako je ostýchavost, uzavřenost nebo ty opačné, např. výbušnost… je vždy důležitá otázka míry. Do určité míry je to ještě věc vývoje nebo prostě povahový rys, který je dobré respektovat, a brát dítě, takové, jaké je. Od určité míry ale mohou začít větší potíže, pro dítě samé nebo jeho okolí, a pak je vyhledání odborné pomoci na místě.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
u Vašeho chlapce, tak, jak ho popisujete, bych asi opravdu spoléhala na „dozrávání“, na to, že si postupně najde mezi dětmi ty s nimiž je mu dobře a odváží se i toho, oslovit sám od sebe jiné dítě, s nímž by si rád povídal nebo hrál.
Myslím, že Lidka to ve svém dopise popsala mile a hezky.
Vyjít s dospělými, např. v autobuse, v parku, je někdy mnohem jednodušší, většinou reagují na takové děti, jak Vašeho synka popisujete, velmi vstřícně, usmějou se, chválí ho, jak je šikovný…
S dětmi není nikdy taková odezva jistá, dokonce se, přesto, že je tak šikovný, umí básničky a spoustu jiných věcí, může dočkat nepřátelské reakce nebo to, co umí, co ho baví, to druhé dítě vůbec nezajímá. Jak se pak v takové odezvě vyznat?
Jistě, jsou děti, které takové věci netrápí. Ale možná právě inteligentní dítě, které je třeba trochu citlivější na to, jak je kdo hodnotí, zda je přijímáno druhými, se v těch méně jasných situacích cítí hodně nedobře. A když je té nejistoty moc, má tendenci najít si cestu, jak se jí zbavit. Třeba tím, že počká, až kdo si ho vybere. Ten o něj má asi taky zájem a tak je riziko konfliktu, nedorozumění nebo odmítnutí výrazně menší.
Někdy se tato nejistota objevuje i v situaci, kdy dítě má velmi pevně zvnitřněn nějaký domácí pokyn, pravidlo… , které doma všichni dodržují, a najednou se stane, že dětská skupina na hřišti se chová, jakoby žádné takové pravidlo neplatilo. Někdy se taková skupina nechová zrovna laskavě a už vůbec ne tak, jak jste si doma říkali, že je to hezké. Může tedy mít Váš syn nějaký vnitřní pocit nepohody nebo nesouhlasu, a pak si s těmi dětmi nechce hrát.
Jsou děti, které si najdou jednoho dva dobré, stálé kamarády, a tyto vztahy jim vydrží léta, a úplně jim stačí, a jsou jiné, které mají od malička „rušný společenský život“, je to výrazný povahový rys.
Možná byste podobu s chováním svého syna našla i u některého blízkého dospělého.
(Většinou se kombinuje více faktorů, důvodů.)
Kdyby se ale cítil sám a trápilo ho to, třeba později, až bude ve škole, nebo by byl tak citlivý na hodnocení, a případná odmítnutí nebo kritiku, že by začal mít pocity méněcennosti…bylo by na místě vyhledat poradu dětského psychologa.
U řady takových charakteristik osobnosti, jako je ostýchavost, uzavřenost nebo ty opačné, např. výbušnost… je vždy důležitá otázka míry. Do určité míry je to ještě věc vývoje nebo prostě povahový rys, který je dobré respektovat, a brát dítě, takové, jaké je. Od určité míry ale mohou začít větší potíže, pro dítě samé nebo jeho okolí, a pak je vyhledání odborné pomoci na místě.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
