Re: Špatné chování

Dobrý den Jitko,
tady by opět mohla být mnohem serioznější taková odpověď, která by vznikla na základě vyšetření dítěte, a určitě i dost podrobné znalosti Vaší rodinné situace.
Například, jak Vy komunikujete se synem, jak s ním komunikují ostatní členové rodiny, jak dospělí komunikují mezi sebou.
Co od něho chcete a očekáváte, kdy a jak mu sdělujete své požadavky.
Takové projevy, jaké popisujete, říká se tomu „období vzdoru“, se u dětí běžně objevují kolem tří let.
Ve věku Vašeho syna se mohou objevovat v důsledku určité nezralosti, která může být dána vrozeně – nerovnoměrný vývoj, např. u dětí s LMD. Co se týká rozumových schopností, paměti… dítě může být na úrovni věku přiměřené, ale sociální složka, schopnost spolupráce, schopnost přizpůsobit se požadavkům, odložit zábavu až splním povinnosti, schopnost opakovaně vykonávat určitou povinnost… mohou být na úrovni dítěte podstatně mladšího.
Také se ale tyto projevy mohou udržet a „nedozrát“, jsou-li rodiče nebo jeden z nich nejistí a zranitelní, a dítě zjistí, že chová-li se dostatečně nepříjemně, konflikt pravidelně vyhraje.
Někdy ale i tehdy, je-li požadavků na dítě moc, nejsou respektovány jeho vývojové možnosti, jeho potřeby, zkrátka jeho osobnost, a dítě, aby neztratilo samo sebe, je nuceno vést s rodiči neustálý boj.
Aby to nebylo málo složité, mohou se všechny tyto příčiny kombinovat, a někdy mohou být „ve hře“ i nějaké další.
Píšete, že se bojíte, dohadovat se, nařizovat, protože víte, že se to neobejde bez konfliktu.
Někomu jsou konflikty, z nějakého důvodu opravdu hodně nepříjemné, někdo má takový názor, že je lepší, když se věci dějí „hladce“, někdo má ale až takové přesvědčení, že konflikty jsou něco zásadně špatného, někdo nechce působit konflikt, aby nenarušil vztah s dítětem, nebo proto, že si není jistý, zda jeho požadavky jsou oprávněné. Zkuste se nad svým postojem ke konfliktům zamyslet
Podle Vašeho vyjádření v dopisu, se mi zdá, že Vás možná dostává do situace, kdy nedokážete svému synovi stanovit nějaká pravidla, kdy mu ponecháváte v určitých oblastech spoustu bezbřehého prostoru a moci, ale zároveň tak znejišťujete jeho pocit, že má vedle sebe dost kompetentní dospělé. Když se bude cítit silnější než Vy, myslíte, že se na Vás bude moci opravdu spolehnout ve chvíli, kdy bude v úzkých? Možná se bude cítit sám, jako by najednou měl moc, ale tím i všechnu zodpovědnost. A na to je v šesti letech ještě hodně malý.
Možná by pomohlo i to, kdybyste věnovala čas přemýšlení o věcech, které po něm chcete, a udělala si něco jako „přehled“ o tom, které požadavky je podle Vás nutné plnit, a kdy je možná benevolence nebo tolerance. Máte na to s manželem podobné nebo rozdílné názory?
Někdy tato situace může nastat i tam, kde rodiče byli sami vedeni nebo vychováváni tak, že sami vlastně řadu „norem“, které byly směrovány jako požadavky rodičů, vůči nim, jako dětem, dosud vnitřně nepřijali. A teď jsou najednou sami v roli rodičů a mají něco požadovat od svého dítěte… Může být obtížné přijmout tuto roli. Někdy třeba mají představu, že budou-li k dítěti laskaví nebo takoví, jak by si přáli, aby se jejich rodiče chovali k nim, půjde všechno samo, hladce a v pohodě. A mohou být velmi zaskočeni realitou. Pak může velmi pomoci, když, třeba s odbornou pomocí rodiče sami na těchto věcech pracují.
Jako maminka se bohužel někdy, a v některých obdobích života dítěte do konfliktu s ním prostě dostanete. Nejste jedna bytost, jste rozdílné bytosti, které někdy chtějí rozdílné věci a musejí vyjednávat. Dítě ale ještě nemá dostatek zkušeností, aby mohlo zcela posoudit, které věci jsou a které nejsou vhodné.
Takže bych to shrnula, zdá se mi, že je výhodou, když rodič se zajímá o názory odborníků na výchovu a vzdělává se, je schopen dítě vnímat, přijímat, má ho rád, a zároveň si dost věří, aby čas od času prosadil oprávněný požadavek i za cenu konfliktu.
Oprávněný požadavek není ale něco, co Vás napadne, chvilkový popud, a chcete to teď hned prosadit, třeba bez ohledu na to, že dítě si hraje. Spíš tím myslím věci, které člověk pravidelně po dětech požaduje a ony to často dělají s nechutí. Čištění zubů, uklízení hraček, mytí rukou před jídlem…
Na stránkách Rodiny jsou různé nápady, jak si tyto věci zpříjemnit různými hříčkami, často pomůže „pouze“ to, když rodič jen nevydá příkaz, ale, nabídne pomoc, nebo třeba řekne, když dítě bručí, chápu, že se ti do toho teď nechce, ale udělat se to musí, kdy bys to chtěl udělat… nebo, chceš, abych… pomohlo by ti, kdybych šla s tebou? Často bývá chyba v tom, že rodič nevymezí požadavek pro dítě dost jasně. Důležité také je, klást požadavky ve chvíli, kdy dítě naslouchá, vnímá.
Neberte prosím mé úvahy jako nějaký striktní návod, spíš by to měl být podnět pro Vaše další úvahy. Různé alternativy, které mě napadly při čtení Vašeho dopisu.
Přeju dost sil a trpělivost.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová