Re:Lhaní

Dobrý den, Pavlo,
na téma lhaní u dětí je v poradně několik, poměrně obsáhlých starších odpovědí, myslím, že byste tam také našla nějakou inspiraci pro sebe. Tam a také v dopisech a diskusní skupině týkající se dospívajících dětí. Mohu Vám také doporučit knihu pana prof. Matějčka Škola rodičů, která nedávno vyšla.

Ale každý dopis je i o něčem, co je charakteristické, jiné. Takže si dovolím předpokládat, že si ty starší odpovědi přečtete, a budu spíš konkrétní.
Podle toho, co píšete, se mi zdá, že když dceři domlouváte, odvoláváte se spíš na nějaké „obecné“, zvnějšku dané normy. Možná to tak není, a chtěla jste to jen stručně napsat, ale trochu to rozvedu. Z praxe mám pocit, že děti někdy tato obecná ponaučení nedokážou vnímat, brát je jako něco důležitého, spíš jsou to pro ně nic neříkající fráze, už je slyšely v různých situacích, od různých dospělých mnohokrát, někdy je umějí nazpaměť, ale to, jak se někteří ti dospělí chovají v každodenním životě, je často „o něčem jiném“, navíc média jim poskytují další, velmi sugestivně podávaný obraz skutečnosti, kde také, zdá se, platí jiné hodnoty. Co to znamená, že lež má krátké nohy? A když tomu věnujete čas, a důkladně se nad tím zamyslíte, můžete říci, že toto tvrzení je pravdivé? Že to opravdu platí, že na každou lež se brzy přijde? A jako důvod proč nelhat je to taky zvláštní, nemáme lhát, protože se bojíme toho, že se na to brzy přijde, a asi pak budeme mít ostudu… Je to morálka daná obavami z odhalení a trestu. Podle výzkumů Laurence Kohlberga, který se zabýval vývojem morálního cítění u člověka, je toto stadium spíše počátečním stadiem, a je obvyklé u dětí do deseti let. Pak se objevuje stadium, kdy se názory na to, co je a není dobré, řídí právě projevy souhlasu a nesouhlasu důležitých osob. Pro mnoho dětí v dospívání je souhlas nebo nesouhlas ze strany vrstevníků velmi důležitý, a nepřijetí nebo posměch velmi zraňující. Nejvyšší stadium morálního vývoje, kterého ale, podle zmíněného vědce, zdaleka nedosahují všichni dospělí, vyžaduje samostatné promyšlení, a přijetí určitých etických principů, a pořadí hodnot, které člověk dodržuje, někdy i navzdory společenskému tlaku, finanční újmě nebo navzdory tomu, že za své názory může být v určitých společenských zřízeních potrestán.
Dítě ve věku jedenácti let už má také řadu zkušeností o tom, že na mnoho jeho drobných lží se nepřišlo, a zdálo se mu, že věci pak pro ně byly jednodušší, než kdyby se přiznalo, nebyla kritika, a dítě nezažilo narušení pocitu vlastní hodnoty, může mít pocit, že jeho obraz v očích rodičů byl zachován, takový, jak ho chtějí vidět. Pocit vlastní hodnoty, hodnoty vlastního „Já“ není jen o tom, být hodnotný, ale také o tom být hoden, být hoden rovnoprávné existence, žít bez nadměrných pocitů viny, bez nadměrně častých pocitů, že jsem divný, nedokonalý, špatný, nemožný…
Zvlášť často se tyto negativní pocity, pocity vlastní nedostatečnosti, a tedy potřeba hájit vlastní Já, třeba za cenu něčeho, co druzí mohou označit jako lež, vyvinou u dětí, kterým velmi záleží na tom, jak jsou hodnoceny blízkými, pro ně důležitými osobami. Je pro ně velmi důležité, získat uznání, pochvalu, vidět radost v jejich očích, bolestně nesou, když ty důležité osoby zarmoutí. Někdy je pro ně mínění druhých pro ten zmíněný pocit vlastní hodnoty určující, důležitější, než to, co si o sobě myslí samy.
Někdo, ať jde o dospělého nebo dítě, žije s pocitem vlastní hodnoty prostě „jen tak“, zcela samozřejmě, někdo, jako by měl stále pocit, že si ho musí nějak zasloužit, že pocit hodnoty přijde, až jako odměna za nějaké výkony. Pak je ale také snadné, o tento pocit přijít. Třeba, když se něco nepovede, a když se to navíc ještě někdo doví. A považují-li, například, rodiče výborné známky za samozřejmost, může se pocit selhání dostavit už když dítě dostane dvojku, a maminka si povzdychne nebo se „dokonce“ zamračí…
Vezmu-li toto v úvahu, začíná se mi zdát zřetelné i to, jak mohlo dojít k tomu „úletu“ se šaty. Vy byste své dceři dovolila, aby si šla sama koupit šaty? Svěřila byste jí tak velký finanční obnos? To nevím, ale nějak si představuji, že spíš ne. A ta kamarádka má možnost si sama jít koupit šaty, má s sebou tolik peněz, a zdá se, že s nimi může celkem samostatně disponovat… (nechci teď hodnotit, jestli se mi to zdá přiměřené nebo ne) myslím, že Vaší dceři může připadat „úžasná“, dospělá, kompetentní, že je to někdo, o jehož přátelství hodně stojí, a před kým si také chce připadat jako „někdo“, a ne „jako malá“, jehož hodnocení, pro ni je, v jejím věku naprosto přirozeně, také hodně důležité.
A tak si prostě ty šaty koupily obě, v tu chvíli, jako dvě skoro dospělé kámošky, „pak mi to přece dáš, to není problém“… v tu chvíli se to mohlo zdát úplně v pohodě nebo se možná jedna před druhou chtěly „vytáhnout“… trochu to připomíná scénu z nějakého amerického seriálu pro mládež…, ale pak dcera přijela domů… a najednou jí asi bylo jasné, že to byl nesmysl, že se nechala unést nějakým okamžitým pocitem… jenže, co teď s tím...
Možná to tak nějak mohlo být, možná ne.
Ale k Vaší otázce: „jak se máme k ní dále chovat?“ Mě osobně se zdá v komunikaci s dětmi přínosnější spíš vyjádření osobního postoje, než ta obecná neosobní kázání. Vlastně bych asi říkala to, co říkáte na konci, a co mezi řádky čtu i na jiných místech dopisu: „Víš, zaskočilo mě to… tak, že teď ani nevím, co bych Ti na to měla říci…, oba nás s tátou moc mrzí, když…, máme tě rádi, a velmi bychom potřebovali pochopit, co tě k tomu vedlo…, jsem teď hrozně naštvaná, promyslím si to a promluvíme si o tom …, stalo se, uzavřeme to, bylo by ale dobře, domluvit si nějaká pravidla, pro podobné případy v budoucnu… Abyste měli větší jistotu, že to budou pravidla přijatelná i pro dceru, bylo by dobře, se vší vážností vyslechnout také její názory, a pokud se Vám budou zdát naivní nebo hloupé, vzít to jako informaci o tom, že v této oblasti potřebuje ledacos vysvětlit, a být už třeba někdy přítomna při rozhovorech o tom, na co se budou vynakládat rodinné finance…
Mějte se hezky
Mgr. Silvie Nedvědová