Re: Krádeže

Dobrý den, Olino,
oceňuji, že se o vnuka zajímáte. Bohužel, jednoznačnou radu, Vám neposkytnu. Spíš nějaké informace, a názory, podněty, které by Vám snad mohly Vaše rozhodování usnadnit nebo aspoň něco pomoci osvětlit.
Vy máte dvě dcery, Váš přítel tři, u nich se nikdy, pokud víte, nic podobného nevyskytlo? A u ostatních vnoučat? Jaké způsoby řešení problémů s výchovou, s dětmi, se Vám osvědčily nejvíc nebo nejčastěji?
Poměrně velké procento dětí se jednorázově dopustí nějaké drobné krádeže, aniž by tato tendence s nimi „pokračovala“ dále. Jde o experiment, touhu po dobrodružném zážitku, sázku…
Dopouští-li se dítě krádeží opakovaně, může to být opravdu signálem něčeho závažnějšího. Psychologická vyšetření většinou opakovaně prokazují, že jde o děti, kterým „něco“, v životě chybí, nejčastěji pozitivní vztahy, zájem, laskavá péče, v rodině může být napjatá atmosféra ve vztazích mezi dospělými a dítě neumí své pocity dobře zachytit, mluvit o nich, „jen“ se dlouhodobě necítí v pohodě, nemá-li sourozence, může vše být pro dítě ještě náročnější…
Tyto děti se mohou často cítit samy, mít pocit prázdnoty, to, zda toto neuspokojení dítěte vyústí v opakované krádeže nebo opakované přejídání, ustavičné šaškování, rvačky, celkový nezájem… se liší, podle dalších podmínek.
Výprask na zde opravdu není to pravé, zvlášť pokud bylo tohoto trestu opakovaně použito, a k ničemu to viditelně nevede! Myslím, že je na místě uvažovat o změně výchovných postupů, což je samozřejmě někdy nesrovnatelně náročnější než výprask, pro všechny zúčastněné. Ale z dlouhodobého hlediska příštího života dítěte v dospělosti i celkové spokojenosti rodiny by to mohl být velký přínos.
Vychovávat dítě hlavně strachem z trestů, to může mít dost problematické výsledky. Častěji se to stává v rodině, kde byl někdo z rodičů takové výchově také vystaven, a vlastně si neumí dobře nic jiného představit. Tady je často na místě, pokud se má něco změnit, práce s celou rodinou.
Opakovaně bylo dokázáno, že při učení jsou nejúspěšnější ty postupy, kdy jsou ti, kdo se mají něčemu naučit, chváleni za úspěšné plnění úkolů. Méně efektivní jsou postupy, kdy jsou učící se káráni nebo jinak trestáni, a spíše neúčinné jsou postupy, kdy jsou učící se „ponecháni sami sobě“, není o ně projevován žádný zájem.
Chování mnoha dětí, ale i dospělých, je toho dokladem. Když se o ně nikdo nezajímá sám od sebe, začnou zlobit, „otravovat“, až si aspoň nějaký zájem vyslouží; že je to okřiknutí, hádka nebo pohlavek? Pořád je to, překvapivě, často přijatelnější, než „nic“, nezájem, lhostejnost.
Za velmi důležité bych také považovala to, že, pokud o vnukovi víte, že už dříve vzal něco, co mu nepatřilo, nebudete ho nechávat do obchodu chodit samotného a vlastně ho tak nechávat v situaci, kterou zřejmě není schopen sám dobře zvládnout.
Důležité také je, aby dítě vědělo, co je žádoucí a správné chování.
Také může být důležité, zda si dítě věci nechává, zahazuje je nebo je někomu dává, někdy si dítě takto chce získat kamarády, může se ale i stát, že dítě někdo šikanuje, a vyžaduje po něm, aby přinášel nějaké věci, některé děti mají také pocity méněcennosti, když nemají věci, které mají jejich spolužáci, tady je pak na místě vést dítě k tomu, že jsou i jiné, než materiální hodnoty, krásné věci, a občas, je-li to možné, dítěti udělat radost nějakým, pro ně atraktivním dárkem, není-li to možné, nabídnout mu něco, co by ho zaujalo, co s ním může někdo dospělý dělat v přátelské, radostné atmosféře, jako náplň volného času…
Problém samozřejmě může mít i jiné důvody. Také proto by
odborné vyšetření bylo na místě, doporučovala bych ale spíš volbu tohoto postupu zdůvodnit asi tak, že někdy je třeba se poradit s odborníky, abychom některým věcem lépe rozuměli…, ne to formulovat jako trest nebo ostudu.
Máte nějakou možnost přesvědčit rodiče, aby neřešili situaci navyklým způsobem, pokud byste jim vše oznámili?
Nejsem si jistá, zda nechcete naznačit, že se Vám to, jak je chlapec trestán, nezdá nepřiměřené…, pak uvažte, zda by bylo vhodné opět chlapce vystavovat násilí, případně, zda můžete chlapci v této situaci poskytnout nějakou podporu. Pokud situace není takto extrémní, asi by bylo vhodnější vyjádřit své názory, ale nesnažit se chlapcovým rodičům nějak netaktně do výchovy zasahovat. Toto opravdu nejsem schopna na základě dopisu odhadnout.
Kromě tohoto opakujícího se problému je vše v pořádku? Vypadá vnuk jako spokojené dítě? Slušně se učí, ve škole má kamarády a je tam spokojen? Není tu třeba více toho, čím by bylo třeba se zabývat?
Hodně úspěchu v rozhodování a řešení nelehké situace.
Mgr. Silvie Nedvědová