Re:Lhaní

Dobrý den, Ivo,
pokud jste se sama už na nějakou poradnu neobrátila, zkuste zatelefonovat na Modrou linku, která by snad mohla mít kontakty na nějaké pracoviště, kam byste se mohla s důvěrou obrátit. Telefon je 05-74 10 10. Zabývá se převážně problematikou dětí a mládeže. Dobré zkušenosti prý jsou se soukromou pedagogicko-psychologickou poradnu v Brně, bohužel, kolegové z Brna, které jsem žádala o telefonní číslo, případně adresu se mi neozvali.
U syna může jít o obavy z konfliktu, jak jste sama napsala, také si dítě může uvědomovat, že některé jeho jednání přidělává rodičům starosti, a snaží se o rodiče pečovat, starosti jim nepřidělávat, a chovat se „správně“, vzorně. Problém pak může nastat, vyskytne-li se, zcela přirozeně, občas situace, na kterou „nemá“. Dojde k chybě, kterou dítě se svým nedostatkem životních zkušeností může vnímat jako nepřiměřeně velkou věc, jako selhání, takže ji utají, a snaží se dál jednat vzorně… a připravuje se tak o možnost na někoho se obrátit, kdo by mu pomohl ten problém řešit nebo unést nebo by mu řekl, že vlastně o nic moc nejde. Že není třeba být stále dokonalý.
V tomto věku se také u dětí objevuje zvýšená potřeba soukromí, a vymezování se vůči rodičovským hodnotám, hledání vlastních, které zpočátku probíhá jako negace vůči téměř všemu, co rodiče říkají, dělají… Někde probíhá toto vymezování v bouřlivých hádkách a konfliktech, jinde spíš potichu, ne konflikt, ale stažení se do vlastního soukromí a zvětšení oblasti, kam má přístup jen dítě samo, a kam ostatní nechce vpustit.
V některých rodinách, může být velká potřeba neustále vědět o tom, co členové rodiny dělají, kde jsou, velká starost o ně, … a to, že si dítě nebo některý člen rodiny začne nechávat věci pro sebe nebo zalže nebo tuto potřebu prostě nemá, může být vnímáno velmi citlivě. Někteří lidé ale mohou vnímat jako zátěž, zásah do soukromí, mají-li o sobě stále podávat zprávy. Potřeba soukromí nebo naopak potřeba aby věci byly jasné a zřetelné, přehledné, potřeba mít a podávat informace, to vše je velmi individuální.
Možná by bylo na místě podpořit synovu důvěru, nějak ho seznámit s tím, že chyby jsou přirozenou součástí života, a že to zvládnete, když přinese horší známku, že dokážete pochopit, že je, možná, někdy unavený a na trénink se mu nechce nebo, že ho to prostě nebaví… Některé „příliš zodpovědné“ děti, než aby přišly pozdě na trénink, raději nepřijdou vůbec, a příště doufají, že se nikdo nezeptá nebo si musejí něco vymyslet, což je pak taky mrzí… a vzniká začarovaný kruh, kdy si dítě začíná připadat jako úplný budižkničemu...
Myslím, že to, aby dítě bylo schopné začít mluvit o svých potížích a třeba chybách, není něco, co by bylo snadné řešit nebo měnit, a co by se změnilo hned a úplně. Je ale možné, že se časem dohodnete na nějakých oblastech, v kterých to půjde snadněji, a od nich začnete.
Možná, že bude třeba začít i od toho, že vyjádříte pochopení k tomu, že o sobě nechce něco říci, možná bude třeba, aby viděl, že chápete, že o některých věcech je prostě těžké mluvit nahlas, že tomu rozumíte.
Hodně štěstí a pohody
Mgr. Silvie Nedvědová