Re: Z dítěte sirotek - co potom?

Před lety jsem se dostala do situace, kdy jsem vezla kamarádku do nemocnice v ohrožení života. Její manžel byl v té době po autonehodě, ještě nebylo jisté, jestli se vylíže. V tu chvíli měla obavy o to, co bude s jejich dětmi. Byl to dost emotivní zážitek. Chtěla slib, že se o její děti v případě, že by vše špatně dopadlo, postarám. Slíbila jsem to a je to mezi námi dodnes, i když je to už deset let. Ale asi bych o ně mohla usilovat jako potencionální pěstoun. Snažila bych se. Slib jsem myslela vážně a v tu chvíli ani netušila, zda to nějak zařídit jde.
Před několika dny jsem podobnou otázku řešila s neteří. Moje sestra, matka spousty dětí, je rozvedená. Děti mají různé otce, které spojuje to, že o děti nemají zájem. Teď, když jsem byla s dětmi na prázdninách, z nich vylezlo, že mají hrozný strach, co by s nimi bylo, kdyby se mamince něco stalo. Chtěly vědět, že bych si je vzala. Mimochodem, chápu, že je sestra uštvaná, ale neuvědomuje si, jak je stresuje, když před nimi stále naříká, že se utrápí, že už brzy umře, stále vymýšlí, co by tak mohla mít za vážnou nemoc. Rakovinu má obzvlášť v oblibě. Předpokládám, že jako teta bych je dostala.
Ještě dodatek ke kmotrům. Ač nevěřící, v zájmu dobrých vztahů s tchýní jsem dala pokřtít syna. Za kmotra šel tchýnin bratr, vlastně prastrýc mého syna. Velmi věřící pán, v kostele jako doma. Přestože tchýně bydlela o dva vchody vedle nás a jeho auto stálo před domem obden, na syna se nepřišel nikdy ani podívat. Asi dvakrát se zeptal, jak se Tomášovi daří. Syn je Jakub. Zemřel, když bylo synovi 17. Jako kmotr by rozhodně nebyl k ničemu