Můj manžel je stejný

Mariško, tak mám pocit, že jsi přesně popsala moje manželství. Ale úplně! Taky jsem bydlela s tchýní, ve které manžel měl a má absolutní oporu, ať udělá cokoliv. Dodnes nám hodně zasahuje do života. Byl mi nevěrný a já byla stejně hloupá jako ty (promiň) a tu slečnu jsem kontaktovala. Napsala mi: "Smiř se s tím, nevěra světem vládne!" Manžel to prý ukončil, ale už je mi to v podstatě jedno. Je to tak jak píšeš: podstatná je ztráta důvěry a úcty. I když mi řekne, že jde na fotbal, jsou ve mně pochybnosti, ale narozdíl od dřívějška už to neřeším a nepátrám. Jen vím, že jednou, až děti vyrostou (mám 3 malé), od něj odejdu. Resp. začnu si žít svůj život. Myslím, že chlapi zneužívají toho, že se držíme doma, u dětí. Berou nás jako levné služky a domácí buchty. Ani ten můj se nechce rozvádět - a je to logické. Co mu chybí? Neshody s manželkou se přece dají řešit v hospodě nebo s milenkou, která nemá starosti vdaných matek.
Rozvod a život po něm mám promyšlený do detailu, ale zatím k němu nedošlo. Říkám si, proč bych měla být ta špatná já, když jsem se ničím neprovinila. Manžel je dobrý otec, dětem neubližuje. Vím, že jako rozvedená bych měla víc starostí, ale psychicky bych určitě byla vyrovnanější. Řekla jsem mu, že mu přeju štěstí a hodnou holku, se kterou si bude rozumět víc než se mnou, ať si klidně někoho najde, ale nejdřív ať se rozvede. A to myslím fakt vážně! Jenže proč by měl jít do nejistoty, že?

Mariško, drž se! Nejsi v tom sama. Děti jsou zatím na tobě závislé, ale jednou si začneš žít po svém. Tvůj muž tě bude chtít mít doma, ale ty budeš mít svůj život. A to pak uvidíš ten zájem!