Re: mohu odmítnout studenta ?

- myslím si, že toto není otázka práv a povinností,
protože ta práva i ty povinnosti jsou zřejmé

- chápu, že někomu přítomnost mediků a žákyň, resp. studentek zdravotních škol může být nějak nepříjemná. Nic proti tomu, ba ani proti tomu, že se někdo při poskytování zdravotní péče nechce vystavovat těm, co se chtějí jen dívat. Vidím jistý rozdíl v příčině toho odmítání, jedni třeba pro skutečný ostach či obavy, jiný žzas proto, aby mohl dát najevo, že zná svá práva a chce se jevit jako ten, kdo rozhoduje. Ale pendrek je mi po důvodu těch či oněch, ta jejich práva jsou bezpodmínečná a tak je třeba je i přijuout za taková respektovat je

- je tu nerovné postavení - jedni mají poskytovat znalosti a dovednosti, druzí si mohou poručit. Teoretické řešení by bylo poměrně snadné, kdyby se práva snoubila s odpovědností a kdyby vedle povinnosti poskytnout péči bylo i právo tuto péči odmítnout. Pak ten, kdo by nesouhlasil s přítomností těch, kteří se vzdělávají, mohl být (pokud by nebyla potřeba neodkladné péče) odkázán na jiného poskytovatele péče, který vzdělání lékařské a ošetřovatelské nezajišťují.

- co se týče otázky etické, tedy zda je odmítnutí morální nebo ne, pak vyjádření "ať se to naučí na někom jiném" náleží do oblasti obecné morálky a je markerem egoismu a vyčůranosti

- jako medik jsem se cítil stále provinile, když mne poslali podat i.v. injekce, tak jsem se furt ptal pacientl, jestli je to bolelo a stejně tak u ošetření ran. Musím říci, že všichni ti pacienti, aniž měli právo odmítnout mé snažení, chovali se velice pěkně, povzbuzovali mne, a když řekl některý zítra přijď zas, měl jsem moc dobrý pocit, jedno na visitě na chirurgii v úrazovce jeden pán vystrčil na pana profesora Trýba nohu a řekl "jsem tu dva měsíce, ale tak pěkný obvaz jsem ještě neměl, podívejte, jak mi to tam ten kluk převázal" a já si to pamatuju dodnes. Když se mi nepodařil žilní vstup, nikdy mi nikdo nevynadal lidi mladí, staří, ženská i chlapi mne naopak uklidňovali, že se to stalo i sestřičce a doktorovi. Když jsme vyšetřovali pacienty u zkoušek, tak nám k nim pochopitelně nic neřekli a ti pacienti nám sdělovali dioagnosy, které věděli a říkali "zakázali nám to prozrazovat, ale já mám to a to " ) Sáhodlouze po popisuji, protože mám na ty lidi ty nejlepší vzpomínky a překvapuje mne, jak se doby mění a lidi s nimi.