Drzé nebo nemilované dítě?

Naši sousedé mají devítiletou holčičku od sousedů. Je to kamarádka mé dcery. Říkejme jí třeba Liduška. Je to taková tichá a hrozně zdvořilá jedničkářka. Ale na návštěvě u nás se chová tak, že to k ní naprosto nesedí. S oběma holkama, tedy se svou dcerou a s Liduškou se domluvím na nějakém pravidle, které se u nás má dodržovat. No a dodržuje ho jen má dcera. Nejdív mě to přišlo jako nevychovanost nebo jako nějaká sociální porucha z její strany, ale potom jsem si všimla, že když ztratím nervy a zakřičím, což se stává málo kdy, tak je vše okamžitě pochopeno. Připadá mi, že po dobrém prostě nerozumí. Je možné, že dítě, které je zvyklé od dospělých na křik potom nechápe domluvu po dobrém?

Abyste rozuměly, mám pocit, že u nich vládnou hodně zvlášní poměry. Z hromady věcí, co se u nich dějí, nemám vůbec dobrý pocit. Nejde vůbec jen o to křičení, to je to nejmenší. Nechce se mi to tu všechno rozepisovat, je toho hodně. V podstatě řeším to, jestli je to u nich jen hodně přísné a zvláštní a nemám do toho strkat nos, nebo jesti už je to za hranicí týrání a měla bych o nějak řešit. Zajímalo by mě, jestli to, že dítě nechápe jiný projev od dospělého než křik třeba není typickým projevem týryných dětí. Poradíte někdo?