Vánoční návštěvy

Asi to řeším předčasně, ale začíná mě strašit navštěvování o Vánocích a vůbec celé ty svátky. Tedy konkrétně moje případná návštěva tchyně a švagrové. S tchyní už nějaký čas nekomunikujeme, zjistila jsem, že to jediná možnost, jak si nenechat od ní ruinovat život a psychiku. Co se všechno dělo, je na dlouhé povídání, ale v zásadě když otevřete pár diskuzí, tak to samé v bledě modrém. Se švagrovou jsem se chytila před pár měsíci- hlavně kvůli tchyni, ale i kvůli hodnotě dárků a pohoštění ( Oni finanční problémy fakt nemají, my jsme na tom hůř, což ona odmítá pochopit. Mimo jiné mi vytkla, že ona mi dává takové a takové dárky a já jí k narozeninám jenom nějaké náušnice. To, že ty náušnice byly dělané na zakázku podle mého vlastního návrhu nic neznamená...). Od té doby je stráášně uražená.
V zásadě je celý problém to, že jejich rodina má kulturu, kterou já prostě nechápu, přijde mi divná a nehodlám se těch jejich "her" zůčastňovat. Funguje to tam tak, že jakákoliv pomoc, pozvání na kafe, nebo dárek k čemukoliv není jen tak, ale znamená to pro "obdarovaného" závazek pro čas budoucí. Ovšem plnění závazku musí být podle jejich představ, a když není, tak je zle. Tohle nechápu, jsem z rodiny, kdy pomoc, občerstvení, dárek... dáváme proto, aby jsme druhému udělali radost případně pomohli, a ne proto, aby jsme si ho nějak zavázali a mohli s ním manipulovat. Ta jejich setkání mi připadají jako nějaká divadelní fraška.
Dospěla jsem do stadia, kdy mě nějaké vybírání dárků pro ně nebere, protože to bude stejně špatně nebo málo, tak to nechávám na manželovi. Od nich nic nechci a neočekávám. Problém je, že manžel trvá na tom, že tam musím na návštěvu. Dost se kvůli tomu i hádáme. Já tam ale fakt nechci. Přijde mi ujetý, že bych se měla na lidi, které nemusím, hezky tvářit jen kvůli tomu že jsou Vánoce. A hlavně se obávám toho, že se rozpoutá další kolo té jejich hry " má dáti, dal". Ono dát si tam kafe a zákusek není jen tak... A já už na to opravdu nemám náladu ani energii. Sama v sobě to cítím tak, že s těmi lidmi bych nejraději neměla vůbec nic společného, nevídala je a byla bych nejraději, kdyby z mého života zmizeli úplně. Prostě naprosté vnitřní odmítnutí. Jenže muž to nechce pochopit a trvá na svém. Nemám problém, aby tam šel on s dětmi, já klidně budu doma sama a alespoň si trochu odpočinu. Jen tam nechci jít já sama osobně. Jenže to je nepřijatelná varianta. Když na to přijde řeč, tak jsme hned v sobě.
Jak by jste to řešili vy?