Nezahazujte užitečné odpadky domácnosti!

Povídku, z níž budu citovat, napsal Ignát Herrmann a zveřejněna byla v kalendáři "Havlíček" pro rok 1917.
Také vám to připadá až podezřele povědomé?

Povídá tedy pan správce domu:
"Vašnosti, byl tu kominík -"
"Slyšel jsem o něm, a co jest?"
"A povídal, že jako na jejich vašnosti půdě jsou nějaké bedny s hořlavými látkami a ty že by tam neměly být, aby v případě - nedopouštěj Pánbůh - že by se něco - - - A tak tedy ty bedny musí pryč, co je v nich, taky musí pryč, aby se něco - - -"
Jsem člověk, který nikdy neodmlouvá vrchnosti, zvláště když cítím, že vrchnost má pravdu.
A tuhle pravdu vrchnost má, že na půdách nemá být nic hořlavého.
Ale to mi nadrobili novináři se svými národohospodářskými radami.
"Nezahazujte poštovní známky z dopisů, uschovávejte je," čtete jednoho dne.
"Nezahazujte špunty z lahví, ať od vína nebo piva," čtete druhého dne.
"Uschovávejte slámky z viržinek, z nichž se mohou hotoviti velmi užitečné věci," čtete třetího dne.
"Sbírejte špičičky doutníků, můžete jimi přispěti na mnohý dobročinný účel," čtete čtvrtého dne.
"Schovávejte staniolové čepičky z lahví; nelze spočítati, kolik tisíc metrických centů přichází na zmar užitečného toho kovu, když je házíte do popela," čtete pátého dne.
"Schovávejte krabičky od sirek -"
"Nezahazujte krabičky od sardinek -"
"Schovávejte pásky z kunerolu, za každý tisíc jich dostanete cenný dar do domácnosti -"
"Uschovávejte krabičky po binningrovském leštidle na boty -"
"Ukládejte neupotřebené složní lístky poštovní spořitelny -"
"Nezahazujte slupky z pomorančů -"
"Uschovávejte pečlivě střívka z uzenáčů -"
Tohle přece mi nešlo do hlavy. Stáhněte uzenáč, nic vám z něho nezbude při nynějším formátě.
Ale za to všechno ostatní pečlivě po dvacet let schovávám. Špunty, známky, slámky, staniolové čepičky, pásky z kunerolu, špičky z doutníků, krabičky po leštidle...
Nejdřív jsem ukládal tyto hospodářské důležitosti do zásuvek psacího stolu. Objevilo se, že truhláři dělají zásuvky žalostně malé.
Pak do prádelníků, šatníků, do kredence, do šuplat a pohovek.
Ale kam pak stačí několik skrovných kusů nábytku!
Dobrý přítel poradil mi, abych na to koupil bedny. Hrom přítele rozraz!
Obešel jsem několik pražských velkoobchodů, zakoupil jsem dvanáct beden, solidních, falcových.
Ale v pracovně mi poněkud překážely. Pomalu jsem je vystěhoval na půdu. A tam tedy po léta zanáším ty cenné odpadky domácnosti a radoval jsem se, jak mi sbírky vzrůstají.
Staniolových čepiček bude bezmála několik centů. Viržinkových slámek, počítám, asi tři miliony. Poněvadž jsem je odebíral taky svým přátelům a kradl po trafikách. Poštovních známek asi půlčtvrta korce. A tak dále.
Jenom že sbírky vzrůstaly, aniž byl nějaký odbyt. Poptával jsem se, kde to kupují. Nikdo mi nemohl povědět. Zašel jsem si do redakcí. Tam sice vědí, že se to v Paříži a v Londýně zužitkovává, ale kde u nás, nevědí.
Dopsal jsem konsulátům francouzskému a anglickému, aby mi laskavě pověděli, komu bych zásoby své v Paříži a Londýně nabídl. Musím tu s politováním postýskati, že mi na to podnes neodpověděly.
Zažádal jsem k ministerstvu obchodu, domnívaje se, že to nejspíše spadá v jeho obor. Dostal jsem od úřadu výměr pokuty, že jsem žádost nekolkoval.
Obrátil jsem se ke třem ministrům krajanům. Než mohlo na vyřízení mé žádosti dojít, byl pokaždé ministr krajan na pensi. Konečně jsem si už netroufal.
Nabídl jsem špunty, slámky, staniol, špičičky, známky atd. několika dobročinným spolkům, inseroval jsem v novinách, nalepil jsem plakáty na nároží - - - Marně!
Konečně přišel kominík a rozřešil věc neskonale prostě. Že to musí pryč.
Domácí správce naléhal, abych to učinil bez odkladu.
Vydal jsem se ke speditéru. Abych najal vůz a sbírky své vyvezl.
Trochu mi dělal obtíže. Je právě májový termín, lidé se stěhují, vozy nestačí.
Konečně mi slíbil malý vůz, "štráfek".
"Štráfek" přijel, nakladači vyklízejí půdu.
Vozím od rána svoje poklady za Libeň, kde se smí podobné zboží vysejpat.
Ze známosti mi speditér počítá jen deset korun za jednu jízdu.
Poplatek za vysypání jedné fůry obnáší jen korunu, díky bohu.
Myslím, že pojedeme nanejvýš sedmkrát a půda bude prázdna. Bedny ponenáhlu spálíme. Arci je to trochu drahé topivo. Na to nemusely být "falcové".
Ale ať mi ještě někdy přijdou novináři, že mám schovávat špunty a slámky a špičky doutníkové a krabičky od leštidla a staré známky a čert ví co všechno!
Mám téhle jedné zkušenosti nadosmrti dost.