Re: Vadila by vám učitelka, která s dětmi nikam nejezdí?

Aleno.

já se taky bojím.

Má to mnoho aspektů, třeba to, že nejsem místní, pak to, že když řeším orientaci, upadá mi pozornost, co se týče činnosti dětí apod., znám své slabiny v tomto směru. Když se venku něco stane, pořád musíš řešit i ostatní děti, jejich bezpečnost, musíš mnohem víc rozdělovat pozornost a přitom řešit "krizovku". Ve třídě jsou děti v tomto směru mnohem víc v bezpečí a i případná šoková reakce davu se v uzavřeném prostoru řeší snáz. Jsem ráda, že mám asistentku, to mi v tomto směru hodně pomohlo, uklidnila jsem se. A se svou současnou třídou bych byla venku klidně pořád. Ale je to i těmi dětmi, které teď mám.

Před pár lety jsem kromě své poměrně náročné třídy měla ještě jednu na tělocvik. Jen a pouze na tělocvik. Už to samotné nebylo dobré, viděla jsem je jednou týdně, znala jsem je mnohem méně, nevěděla, co od nich čekat. No a k tomu byla třída specifická. Do tělocvičny se chodilo přes půl obce a nebyla cesta, aby tam někdo někoho jiného nebo sebe neohrozil. Od běžného strkání z chodníku (a ne, držení za ruce nepomohlo, kluci byli větší než já), po skutečné skákání pod auta u hlavní silnice...prostě jen tak, z legrace, najednou skočil....těsně po tom, co druhý jen tak prokopnul plot, kolem kterého jsme šli...Kameny ve sněhovžch koulích, klouzání na zamrzlých loužích uprostřed silnice, puštěná voda a kohoutek mimo umyvadlo při odchodu ze šatny (tady šlo jen o majetek, ale na klidu mi to nepřidalo, nevšimnout si, byla to docela darda pro školní a můj rozpočet, po nás tam už ten den na TV nikdo nešel), rozkopané hromady právě shrabaného listí, házení kamenů na projíždějící auta....už si to všechno nepamatuju, jen vím, že jsem pak stála na dozoru v šatně a třásla se....nešlo to uhlídat, protože oči a ruce jsem měla jen dvě a dvě...tihle "kreativci" bylu vždy minimálně čtyři, zásadně se dělo více z výše popisovaného současně, rvačky na denním pořádku....třídní dlouhodobě práce neschopná, rodiny nefunkční....
Řešila jsem s vedením, slíbili pomoc, doprovod...nikdy nic...

A nebylo to o mně, s touhle třídou nás mělo problém všech šest, co jsme je učili, akorát já to vychytala s tou cestou do tělocvičny (v tělocvičně se to celkem dalo).

Stejnou třídu jsem pak měla o dva roky později na naukový předmět. Bylo to také hrozné, ale přeci jen mnohem snáz řešitelné, i když byli starší, v rozjeté pubertě, naprosto bez zábran (s trojkami z chování si už fakt s ničím hlavu nelámali)....

Klidně budu za neurotika, ale znovu bych to nedala. A moji chuť obecně opouštět "bezpečí" čtyř stěn to rozhodně nezvýšilo.