Pubera u kočičího komanda

Předchozí téma mě inspirovalo

Prostě jsem se přestala pokoušet nasměrovat dcerunku tam kam by podle mého nejlepšího vědomí a svědomí měla směřovat. Zaměřila jsem se na podstatné věci - aby nesklouzla do špatné party, do drog, do předčasného těhotenství či jiné slasti jako je anorexie/bulimie/sebepoškozování... Docela dost jí toho povolím, ale chci vědět s kým kde a co. Dávám jí hodně velkou důvěru, na oplátku se mi (zatím) dostává pravdivých informací. Hodně mluvíme o nástrahách, o nebezpečích, o dopadech... Obecně jsem pro ní 24/7 na telefonu, kdyby cokoliv, ví že tu jsem pro ní. Nechci to zakřiknout, ale zatím se daří a hodně se atmosféra doma zklidnila. A pořád dokola jí musím říkat, že jí mám ráda. To je hodně znát.

Běžné protáčení očí nad máminou prosbou o umytí nádobí či vynesení košů je normální, asi jako všude jinde... ale tak nějak v normě a dost často to končí smíchem.

Princezna už je v 9.třídě a došlo na vybírání dalšího studia. To je zatím pro mě zkouška největší. Madam se sekla, odmítla jakoukoliv školu s přijímačkama a i když vysvědčení v 8 i půlce 9 dopadla velmi slušně, nenechala se ukecat. Vybrala si sama kam chce a já to po předchozím odporu začala respektovat. Jde na učňák. A chce na intr. Tak tam půjde. Na co jsem hodně pyšná, že si svojí volbu dokázala obhájit sama u babiček i u bio otce. Ten mi po straně řekl, že nad ní už zlomil hůl... Jen doufám, že tohle nikdy mojí holčičce neřekne. To bych ho fakt asi fyzicky napadla.

Tak takhle to funguje u nás. oblíbená výmluva proč něco nejde je, že chlácholí kocourky po předchozí kočkovražedné drápobitvě. To pak musím jít a chlácholit s ní a pak jdeme a uděláme to další spolu. Jen na okraj - záchrana kocouřího oka po zásahu bratrovým drápkem vyšla na pouhé 2300. A paní veterinářka si ani nezapočítala pohotovostní příplatek, neb bratři se servali přesně po uzavření běžné sobotní ordinace.