Re: Nejranější vzpomínky

" je to asi něco, co se hodně řešilo i zpětně. (To se stalo, když jsi tehdy tam a tam běžela a pak se stalo to a to....). Navíc sama to opakuje dodnes u mnoha lékařů,"

- mí rodiče zjevně brali jako své selhání, že nepředvídali a tomu úrazu nezabránili.
Navíc vyznávají teorii, že když se o problému (traumatu) nemluví, tak ten problém (trauma) neexistuje.
Nikdy o tom, co se stalo, nechtěli mluvit. Nikdo jiný než oni u toho nebyl, aby mi řekl okolnosti. Párkrát jsem se jich v průběhu života ptala, abych lépe porozuměla těm dvou částem vzpomínky, ale oni o tom prostě mluvit odmítali.

Zůstala mi patrná jizva, která ovšem není na dobře viditelné části těla, komu o ní neřeknu, ten si ji nevšimne.

Podrobnosti o té události jsem se dozvěděla, až když jsem v dospělosti dostala do ruky svou zdravotnickou dokumentaci od dětského lékaře. Samotnou mě překvapilo, jak malá jsem tehdy byla. Do té doby jsem ten úraz neměla ani časově zařazený.
Takže to rozhodně není vtištěná vzpomínka.

Ještě i teď na mě padá tíseň, když si vybavím tu strašnou bolest, která nebyla k vydržení a svůj křik. Dodnes si pamatuji ubíhající strop garáže, který jsem viděla zadním okénkem. Normálně nás rodiče nenechávali v autě na zadních sedadlech ležet.
A jako dítěti i jako dospělé mi přišlo nepochopitelné, že máma seděla na sedadle spolujezdce, že se mnou neseděla vzadu a nedržela mě v náručí.