...říkává moje babička, a mě vždycky zaplaví hřejivý pocit, že nejsme první ani poslední, že už generace rodičů před námi musely přežít dospívání svých dětí. Jenom to dítě, které nám šlape po srdci, šlapalo po klíně někomu jinému. Možná právě v tom je zakopaný pes.
Dítě, které se nám narodilo, má neobyčejně citlivou duši. Je to dobře nebo špatně?
V sobotu jsme slavili narozeniny. Byly to narozeniny, při kterých by celý dort byl nahrazen svíčkami, a ještě by jeho plocha nestačila, kdybychom chtěli dodržet dávné rituály. A plamen těch svíček by oslavenec jen stěží sfoukl.
Když jsem teď držela v ruce svoji knížku, která vznikla z internetových článků na Rodině, uvědomila jsem si, že řada věcí už dnes neplatí. A kdybych na to snad chtěla zapomenout, upozorní mě naše děti. Musím to dát do pořádku.
Kdyby to bylo v mé moci, nařídila bych módním návrhářům exkurzi po dětském oddělení.
Vždycky jsem byla přírodní člověk. Malování, barvení vlasů, trvalá, to mi nic neříkalo. Ze všeho nejraději jsem nosila flanelové kostkované košile, khaki kalhoty, vaťák a vytahané svetry. V šestnácti jsem si ušila péřový spacák, a začala jsem jezdit do přírody.
Hostitelská péče nám vždycky byla blízká, protože jsme vnímali přínos citového života pro děti vyrůstající v dětském domově, pro které je šance na NRP malá. Přáli jsme ukázat těmto dětem, jak se žije ve světě, do kterého jednou budou muset vykročit.
Jak už jsem psala, máme 4 děti úžasné, a jedno velmi originální.
Seděly jsme takhle nedávno s maminkami-pěstounkami, povídaly si o dospívání našich ratolestí, o tom, jak se cítíme po všech těch letech.
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.