Po necelých dvou letech Michalčina pobytu u nás nás čekal zápis do školy. Dlužno dodat, že k pojetí významu slova "škola" jsme v té době zdaleka nedorazili. Za velký dosažený úspěch jsme považovali, že si zapamatovala svoje jméno, a jinak jsme ji nechávali ve světě pohádek, kterým žila.
Michalce totiž nestačí pohádky jen vyprávět, ona je potřebuje vidět! Různými cestičkami se nám ocitly v ruce nějaké peníze navíc, a přestože by se pro ně našla spousta ROZUMNÝCH uplatnění, koupili jsme si videokameru. Naše starší děti velmi rychle pochopily, jaká úžasná pole poznání se jim otevírají.
Nechci nikomu šlápnout do iluzí, ale musím otevřeně říct, že nejsme žádná “vzorová rodina”.
Objevování Michalky, její osobnosti, mělo v sobě cosi kouzelného. Nebyli jsme žádní nováčci v práci s dětmi, a přesto jsme brzy zjistili, že Míša je dítě opravdu originální.
Jak jsem už předeslala, Helenka se těžce vyrovnávala s tím, že máme doma ještě jedno dítě (i když se na něj těšila), navíc dítě, které polykalo významný díl naší pozornosti. Kde mohla, tam tu malou štípla nebo jí udělala něco natruc.
Michalku jsme přijali s otevřeným srdcem, ale podcenili jsme přípravu Helenky na nového "konkurenta".
Michalka…Míša…Miška…Míšulka…Mišice…Míchačka…Michala…Michaela…Michalice..Michaelina… Kolik jmen má, tolik má i podob.
Hladověli jsme po kontaktech. Zoufale jsme potřebovali mluvit s jinými pěstouny, s někým, kdo by nám řekl "tohle jsme prožívali taky, to známe, to přejde...".
Už jsem napsala hodně o Helence a mnoha různých potížích, se kterými jsme se potýkali, a radostech, které jsme prožívali a prožíváme. Čím dál častěji se však setkávám s dotazy, proč to vlastně píšu? Nevadí našim dětem, že jsem takto zveřejnila jejich osudy?
Kámen úrazu byla škola. Nikdy předtím jsme si nedokázali představit, jak omezené jsou poznatky a zkušenosti dětí z dětského domova.
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.