Názory k článku O náušnicích a síle ženství

A tohle napise zenska, ktera jeste vcera mela plnou pusu toho, ze se snad nekdo za neco "ospravedlnuje"! Mozna jsem spatne cetla, ale ani Michelle ani Viki se sluvkem nezminili o Vasi dceri. To jen Vy jste tak vztahovacna. Prave tohle mi zavani OSPRAVEDLNOVANIM.
Copak si opravdu myslite, ze tim, ze ty zeny vyjadrily svuj nazor, zaroven odsoudily Vas? To je mi Vas pak opravdu lito.

Propana, Sharon, proc by se nekdo mel ospravedlnovat za to, ze nemel v detstvi nausnice? A proc by si nekdo mel vymyslet alibi, ze je nenecha dat sve dceri? To jako myslis, ze se vymlouvame na stres a pritom je nam lito treba penez?
A s tim jecenim - ja bych svuj i Vikin prispevek dovedla precist i docela klidnym hlasem.

A já si hlupák myslela, že tohle "rodinné" fórum je tu právě proto, aby se tu diskutovalo, a to třeba i o tom, zda je lepší rodit postaru nebo s epidurálem.
Díky Sharon, že jsi mě - Tvým typickým způsobem (měla jsem tu čest číst i Tvé další diskusní příspěvky)- vyvedla z omylu.
V každém případě díky za Tvou závěrečnou poznámku, že každý má právo na svůj názor. To se mi ulevilo.

Brojení proti náušnicím tady už bylo.. diskuse stará asi rok, možná i víc... zajímavé je, že nejvíc ječí ti nebo spíš ty, které samy jako děti náušnice neměly. Že by nějaká forma ospravedlnění? Ano, najde se stejný počet doktorů a rodičů, kteří náušničky zavrhnou (kvůli krvi, stresu, citlivým bodům v uších a podobně), jako stejný počet těch, kteří na nich nevidí nic špatného. Ono těch přežitků a předsudků je v naší době tolik, že cpát mezi ně náušnice mi přijde dětinské. A vymlouvat se na stres mi zní hodně alibisticky. Mojí dceři bylo při píchání oušek 14 dnů. Šla jsem se podívat, jak bude bodnutí snášet o měsíc starší dcera sousedky, a nakonec jsem utíkala domů pro ty naše náušničky v lihu. Malé mimi ani nekvíklo a krev ani nekápla. Zahojeno s Framykoinem za 2 dny. Stres se nějak nestihnul dostavit. Ano, není nezbytné, aby malé holčičky měly náušnice. Ale zrovna tak není nezbytné, aby ti, kteří je neuznávají, je považovali za špatné a vymlouvali je těm ostatním. To bychom tu za chvíli mohli diskutovat o tom, jestli je přežitek rodit postaru nebo s epidurálem, jestli je přežitek kojit nebo přikrmovat, jestli je přežitek se o dítě starat do třech let nebo ho vrazit chůvě a podobně... každý má nejspíš jiný názor a každý má na něj právo...
Magdo a tobě fandím, tvoje povídání je vtipné a líbí se mi :)).

Musím se přiznat, že považuji píchání uší malým holčičkám za přežitek. Je to akt do značné míry motivovaný pýchou rodičů, nikoli zájmem dítěte. Leckterou maminku totiž zamrzí, když je to její mrně v kočárku kýmsi považováno za chlapečka a ona si zatím myslela, že má tu nejkrásnější princeznu, co se kdy narodila, a že to přeci každý musí poznat na první pohled. A tak se těm drobečkům píchají uši, aby hned každý věděl, s kým má tu čest. A při tom by se za pár let ta naše holka mohla rozhodnout sama a svobodně. Bylo by to její dobrobvolné a vědomé rozhodnutí a byla by to JEJÍ statečnost, s kterou by tak učinila. Já sama jsme byla dítětem, kterému rodiče nedali píchnout uši jako miminku, protože mi nechtěli činit bolest. A jsem tomu ráda, možná bych totiž po této zkušenosti byla stejně bojácné a uplakané dítě jako Magdina Terezka. Takhle ze mě vyrostla holka, která si ty uši nechala píchnout, když jí bylo dvanáct a hřál ji báječný pocit, že pro svou krásu dokázala vydržet trochu bolesti.