Názory k článku Jak jsem rodila v továrně na děti

Chtěl jsem jen podat inzerát na prodej nějakých věciček po našich dvojčatech, ale nedalo mi to a nějak jsem se začetl, protože i naše děti přišly na svět v ÚPMD Podolí (2003). To jen na vysvětlenou, proč přispívám do této jinak výhradně ženské diskuse. Určitě zde také nehodlám hovořit o pocitech a stavech rodiček, o přístupu personálu porodnice při vedení porodů, ani polemizovat o tom, který z možných způsobů fyziologicky probíhajících porodů je nejlepší. Spíš bych se chtěl zmínit o odborných a technických možnostech ÚPMD řešit situace, kde již nejde o pohodlí, ale o život. O případných drobných komplikacích typu nevrlé sestřičky (kdo z nás ale není v práci někdy nevrlý?) by tu možná mohla hovořit moje žena (i když i o tom dost pochybuji), ale podle mě je nejdůležitější výsledek, a tím jsou právě naše dvojčata. Kdyby manželka rodila někde jinde, velmi pravděpodobně bychom si z porodnice odnesli jen jedno. Druhé z dvojčat, holčičku, totiž brzy po předčasném porodu (císařský řez) postihly komplikace v podobě nekrotizující enterokolitidy. To je bakteriální onemocnění střev, postihující zejména nezralé novorozence s nízkou porodní hmotností. Statistika tohoto onemocnění je poměrně neveselá, což nám jako čerstvým rodičům naštěstí zůstalo utajeno po většinu pobytu naší dcery na novorozenecké JIP. Lékaři většinu času trošku mlžili, že se jedná o nějaký zánět, stav je prozatím stabilizovaný a že zkoušejí opět novou kombinaci antibiotik. V tu chvíli jsem je samozřejmě pokládal za bandu nedouků, kteří nejsou schopní ani pořádně stanovit diagnózu. Navíc s TAKOVÝM vybavením - kdo někdy navštívil JIP v Podolí, ví o čem mluvím (těm ostatním bych mohl - s trochou nadsázky, samozřejmě - množství přístrojů okolo jednoho inkubátoru, hlídajících každou funkci titěrného stvoření uvnitř, přirovnat k interiéru kosmické lodi, velitelského můstku jaderné ponorky nebo velínu chemické rafinérie). Až když už se prognóza zlepšila, byly mi podrobnosti o této nemoci opatrně sděleny (manželce jsem je ovšem prozradil až když jsme našeho už zdravého drobečka měli dávno doma). Možná jsem v tu chvíli malinko zezelenal a začal jsem (ač bezvěrec) děkovat Bohu a schopnostem (a možnostem) personálu JIP a celého neonatologického oddělení primáře MUDr. Straňáka. Tím chci říct dvě věci. Za prvé, že hranice mezi frustrací a euforií může někdy být zatraceně tenká. Za druhé, v porovnání s tím se nějaké drobné komplikace, počínaje málo vřelým přístupem personálu, přes málo komfortní prostředí a málo vybranou nemocniční stravou konče, zdají být opravdu málo podstatné. Tím se připojuji k příspěvku paní Dašuly, která si to jako jedna z mála uvědomuje. Asi také nepatří mezi ty, co hned berou do ruky mobil, aby jí někdo pofoukal její poraněné ego.

Tak to je mi lito, ja jsem take chodila k Mudr.Andelove pro diabetes I.typu. Hlavne v prvnim trimestru jsem mela stale nejake problemy a Mudr. se mnou cekala na vysledky i nekolik hodin (i kdyz uz ji ambulance zkoncila a mela byt nekde jinde). Po porodu (cisarem) byla prvni kdo me prisel informovat, atd. nemuzu si stezovat. Asi jste si nepadli do oka. Je trochu sva.

Chybička se vloudila,hupslo to tam dvakrát za sebou. Pardóód.

Mam obavu, ze stezovat si nema smysl, ani jsem nezaregistrovala jakekoli zmeny po a pred stiznosti. Pravda, ja si moc nestezuji neb se nechci dostat do Cernych stranek problemovych pacientu( tohle berte klidne jako vtip). Postezovala jsem si jen jednou k organizaci chranici prava pacienta a to tehdy, kdyz jsem byla jednim z šéfů interny propustena den ze dne domu, kdyz jsem byla na jeho oddeleni hospitalizovana pro plicni embolii. Proste jsem se mu zdala malo dusna a to, ze na scintigrafii zjistili jakesi vypadky casti plic a defekty vypadajici jako embolie se mu proste nezdalo smerodatne. Zajimave bylo, ze behem vysetreni jsem byla poslana i na egrometrii. Pri druhem plicni embolii zpochybnil vysledek sveho kolegy a spiralni CT plic zase neuznal jako dost smerodatne a poslal me na scintigrafii po druhe (mnohem mene presne vysetreni nez byla ta spinalni CT). Tam zjistili tromby tri, misto jednoho, coz ho asi konecne uklidnilo. Uznala jsem, ze dalsi stiznosti nemaji smysl, uz tehdy, kdy jsem se ptala lekare, ktery prvni scintigrafii popisoval a ktery mi vynadat, ze onen vedouci muz z interny( ani me nenapadne, abych psala presne jeho hodnost) tomu prece rozumi lepe, tedy ne lepe nez ja, ale lepe on=nez ten lekar, ktery to popisoval. On te doby pokud se s tim lekarem potkame nevrazive na sebe koukame. O zadnem jinem dopadu nevim, napr. ze by sel do sebe a rekl si: (asi) jsem udelal chybu...No, to by bylo velmi pekne, ale mam dojem, ze do sebe nepujde, nebot patrne nema kam.

Holt zdravotnictvi mame takove, jake nam ho nasi lekari udelaji... A je mozne, ze dojem, ze mnoho lekaru by chodilo do prace mnohem radeji, kdyby na ne necekali ti protivni pacienti, bude asi vysledek toho, k cemu jejich studium smerovalo, tedy vec spolecnosti, protoze kvalita kazde spolecnosti se pozna podle toho, jak je postarano o jeji nejslabsi. V kazdem pripade se empatie spolecnosti odrazi na peci o postizene, nemocne, o rodici zeny a deti, o stare lidi atd.

Po přečtení tohoto článku jsem se ptala sama sebe i svého muže, zda nám neušlo, že v Praze je ještě jedno "Podolí"...
Mé první setkání s ÚPMD bylo dnes už před 6 lety, kdy jsem měla problémy s otěhotněním. Dostala jsem se tenkrát k paní doktorce Měchurové, která mne nějakou dobu léčila a odhalila a napravila nějaký ten problém. Po nějakém čase mne doporučila k doc.Mardešičovi a dr.Vobořilovi do Sanatoria Pronatal. Ti mi po docela krátké době oznámili báječnou zprávu... Opět jsem se ve 3měsíci vrátila k dr.Měchurové, která o mne skvěle pečovala. Bohužel v 5 měsíci těhotenství skončilo a musím říci, že v tomto nejhorším okamžiku mi byli podolští lékaři velikou oporou.
Opět jsem skončila v Pronatalu,kde jsem se už cítila jako doma a kde jsou všichni neskutečně profesionální a lidští. V srpnu 03 mi konečně oznámili radostnou zprávu... Opět jsem putovala do Podolí ke "své" paní doktorce, která se radovala s námi a hned mi nasadila "tvrdý režim", který jsem samozřejmě dodržovala do puntíku.
V pátém měsíci mne nechala 5 dní v nemocnici kvůli vysokému tlaku, který způsobilo rozčilení cestou do poradny. Nenechala si to ale vymluvit a já z poradny putovala na oddělení. Nikde nebylo místo a tak jsem skončila na tolik "proklínané P4". Všichni se tam o mne starali báječně - viděli, že mne hospitalizace dost rozhodila a tak kolem mne stále poletovali a uklidňovali mne. Dokonce mi půjčili i vlastní pantofle, než dorazí manžel. Byly jsme na pokoji 3 - 2 po amniocentéze (ta už byla také za mnou - na P2 - bez chyby!) a já. Sestřičky v čele s vrchní byli milé, starostlivé i vtipné, což mnohdy dost pomáhá.
Má paní doktorka ještě zavolala na oddělení, ať mi kontolně naberou krev na cukr - a bylo to tady - těhotenská cukrovka. Takže jsem se poprvé setkala s dr.Andělovou a později i inzulínem a "potkávaly" jsme se velice pravidelně až do porodu. Velice profesionální lékařka.
Vzhledem ke všem předchozím okolnostem mi dr. Měchurová oznámila, že mne v nemocnici "zavře" 10-14 dní před plánovaným porodem, což bylo 1.5.
A aby toho nebylo dost, tak mi řekla, že bohužel v té době bude pracovně mimo nemocnici, ale že se rozhodně nemusím ničeho bát. Nebylo mi z té zprávy nejlépe, protože za ta léta jsem si na ni zvykla a byla pro mne takovým jasným světýlkem a jistotou.
14.4. jsem šla na monitor a něco se doktorům nezdálo a tak mne hned uložili na P3 a stále sledovali. Vše bylo v pořádku, ale domů už jsem nemohla. 16.4 jsem pociťovala nějaké tlaky, ale všechna vyšetření byla opět v pořádku. 17.4. jsme se odpol. rozloučili s manželem, se kterým jsem ještě seděla venku na sluníčku, hned po jeho odchodu jsem šla za sestrou, ať mi raději znova natočí monitor. A pak už to šlo rychle. Ani mne nepustila na pokoj, posadili mne do křesla a vezli na porodní sál s tím, že zavolají manžela zpět a že mi s ním sbalí mé věci.
Po aplikaci Yal roztoku jsem už jen čekala, až se objeví můj muž. Byli jsme domluveni, že u vlastního porodu nebude, ale bude se mnou do posl. chvíle. Odvedli nás na "přípravný" pokoj a dali k ruce příjemnou sestřičku. Musela mi protrhnout blánu, aby odtekla voda, protože bolesti se už stupňovaly. Natočila opět monitor a najednou začaly komplikace - Honzík špatně dýchal... V ten moment bylo u mne snad celé "Podolí" (byla sobota večer) a rychle na sál. Honzík se narodil ve 20.04 a manžel ho viděl jako první, když ho vezli na kojenecké odd. Ještě se dozvěděl všechny podrobnosti a byl ujištěn, že vše bude OK. Já se probudila před půlnocí na JIPce a dozvěděla jsem se, kde malý je a že ráno za mnou dorazí lékař, aby mne informoval podrobně. Ráno opravdu přišel nejprve můj porodník, kterého jsem viděla večer před tím poprvé, informoval mne o porodu a Honzíkovi a hlavně mne uklidnil. za chvíli po něm přišel primář Straňák z novorozeneckého a řekl co a jak a že Honzíkovi udělají ještě nějaké vyšetření a že když vše bude v pořádku, tak mi ho po obědě přinesou ukázat. Slíbil a splnil - viděla jsem svého syna poprvé v 11.hod a byla nepopsatelně šťastná. Bylo mi řečeno, že teď už je to jen na mně - až budu schopná vstát a chodit, tak mne přeloží na P4 i s Honzíkem. Dělala jsem vše pro to, abych už byla s ním . A sestřičky náležitě pomáhaly - vodily mne do sprchy, aby se mi ulevilo, pomáhaly chodit..
V pondělí ráno mne konečně chtěli odvézt na pokoj a já chtěla raději jít. Malýho mi sestry hned ukázaly ( po císaři mají mimča 2-3 první noci u sester a přes den mohou být s matkou)a ptaly se, jestli ho chci přes den mít u sebe.
Všichni tam byli moc milí a já už jsem si 4 den po porodu nechala Honzíka v noci u sebe. Během celého pobytu na P4 se všichni starali o nás báječně. U Honzíka propukla druhý den na oddělení novorozenecká žloutenka a abychom nemuseli od sebe, tak mi přinesli na pokoj do postýlky přenosné "solárko", na kterém Honzík do našeho odjezdu ležel. Kojila jsem jak to šlo, protože byl z toho tepla a žloutenky malátný a nechtěl pít. Sestřičky u nás proseděly hodiny, aby malý něco vypil. Kdykoliv jsem je mohla požádat o pomoc a vždy s úsměvem pomohly. Bála jsem se, že nebude pít snad nikdy a ani o slzy nebyla u mne nouze - uklidňovali mne i doktoři, že to bude v pořádku(dnes je Honzíkovi 9 měsíců a nejraději by měl jen mlíčko od mámy). Snad nejvíce však budu vzpomínat na Barušku, mladinkou sestřičku, která měla na našeho vlasatého Honzíka báječný vliv a při její službě se vždy snažil o něco víc...
Na P4 jsem strávila 7 dní a cítila jsem se tam jako doma. Se spolubydlící jsme si báječně rozuměly (a rozumíme dodnes) a vše jsme braly s humorem - vždyť jsme u sebe měly to nejcenější na světě!
Ano ještě jedna vzpomínka - 3 poslední dny k nám přišla ještě jedna maminka a té se nezavděčil nikdo - svým příbuzným si stěžovala, že 4 dny po porodu jí sestry nepřebalí mimino a že to musí dělat sama, atd, atd... Tam by se asi nezavděčila žádná porodnice.. Mé vzpomínky na P4 - to je vrchní sestra, která rozdává svůj optimismus každému, kdo potřebuje, trpělivé a milé sestřičky a že se mě jedna, službu konající mladá doktorka 5 dní po porodu zeptala, zda cítím pohyby?, tak tomu se můžu jen smát.
Když se dnes díváme s manželem na našeho Honzíka, tak víme, že do našich srdcí navždy patří Sanatorium Pronatal v čele s doc.Mardešičem a jeho kolegy a Podolí s dr.Měchurovou, mnoha doktory a sestrami.

Děkujeme Vám!!

Jandovi

PS. Rozepsala jsem se, protože se mne negativní kritika Podolí opravdu dotýká.