Názory k článku Úvahy jednoho městského člověka

Bětko, tak to ti závidím. Musela to být nádhera.
Až bude vaše osada fungovat dej vědět, ráda se přijedu podívat. Sice jsi to popsala jak by měla fungovat, přibližně, ale přiznám se, že si to moc nedovedu představit. Víš každodenní život. Žádné znečišťování, vše ekologické...

Bětko,
ono těch lidí určitě přibývá, problém je v tom, že moc nevěřím na masové rozšíření. Ale je fakt, jak psala Jena, každý jedinec dobrý. :o)
Na druhé straně mi fakt přijde nereálné, aby si všichni pěstovali potraviny doma, byť i s minimem práce (sorry, nevěděla jsem po tvém prvním příspěvku, jak to myslíš - že to nedá práci - tudíž jsem byla dle svého zvyku ironická, teď je mi to jasnější). Přece nechceš, abychom žili jako v Rumunsku a chovali si na balkoně v paneláku prase. Hodně lidí bydlí ve městech v činžáku a všichni se na venkov přestěhovat nemůžou. Přijatelné řešení by byly jakési komunity, které by se samozásobovaly a ještě jim zbývalo na prodej, ale v současné době je to utopie.
Já myslím, že by docela stačilo, kdyby se chemie v zemědělství přestala používat, přestaly se vyrábět geneticky manipulované potraviny, zpřísnily se hygienické normy a zintenzivnily se kontroly jak výrobců, tak prodejců - viz současné kauzy s hypermarkety, které prodávají prošlé potraviny, kdyby se zvířata přestala krmit masokostní moučkou a uměle vyráběnými syntetickými granuláty. Ale k tomu se zatím bohužel ani neschyluje.

Monty, tak to se omlouvám, že jsem Ti křivdila. Ale mrzí mě, že to tak jednoduše vzdáváš - mně třeba není jedno, v čem budou žít mí potomci. Jestli je to jak říkáš - kdyby se teď začlo na 100 %, za 100 let se třeba dostanou z půdy poslední rezidua - tak jak dlouho to bude trvat, když se začne až za 50 let?
V tomhle je možná moje naivita: věřím tomu, že bude přibývat lidí, kteří to cítí stejně jako já a budou se podle toho chovat.

Už jen jednu poznámku: Když vím, že něco dělám špatně, snažím se to změnit.

Bětko,
právě proto, že to vím, tak se tomu směju, protože o nějaký rekultivaci zničený půdy nemůže být v horizontu příštích 100 let ani řeči. To by museli skutečně začít ekologicky žít a vyrábět potraviny všichni... a i tak by to trvalo pěkně dlouho, než by se z půdy dostaly veškerý rezidua, který tam momentálně jsou. O vodě nemluvě, to je to samý v bledě modrým.
V rámci možností se snažím tomu vyhýbat, jak to jen jde. Vepřový maso třeba vůbec nejím, kuřecí zřídka, hovězí bohužel miluju, takže se snažím kupovat bio hovězí, když je k mání. Brambory mám většinou od známých, kteří jakž takž ekologicky hospodaří a hnojí přírodními hnojivy. Zeleninu a ovoce takřka nevezmu do huby a když, taky se snažím, aby byla buďto bio nebo od malopěstitele. Akorát nejsem moc optimista a nevěřím, že se lidstvo v tomto ohledu změní, dokud nebude skutečně za 5 minut dvanáct. A navíc se bojím, že už i to bude pozdě...

Jeětě se tomu směj, Monty. Když jsi to studovala, pověz mi - zajímalo by mě, co je to za srágory a jaký vliv to má na živý organismus, když to pozře. Zkusila ses někdy zamyslet nad tím, co udělají s člověkem všechny ty chemikálie na hnojení, hubení škůdců a plevele? A netvrď mi, že v tom co se sklidí už to není. A další věc - voda je potom taky kontaminovaná - servírujou nám ji do kohoutků rovnou nebo ji za těžký prachy čistí? Nebylo by jednodušší, kdyby kontaminovaná nebyla a dala se pít rovnou? A další věc - představ si místo stohektarového lánu pšenice sto zarostlých pestrých zahrad, které jsem popsala - co z toho zadrží víc vody, když trochu víc zaprší? Kde dochází k erozi půdy a proč? Kde mají šanci přežít predátoři potenciálních škůdců? Kde mají víc úkrytů? Kde vyhynou, protože ti "škůdci", kterými se živí, jsou otrávení pesticidy?
Ono totiž vůbec nejde o to, jestli já a moje rodina budeme žít v paneláku nebo v zahradě, ale o to, co bude s touhle planetou za 100-200 let.
Bohužel jeden hektarový statek neovlivní koloběh vody na zeměkouli, takže se snažím vysvětlit to dalším lidem. Já vím, je to hrozně pohodlné, chodit do práce a za vydělané peníze si všechno nakoupit, a potom sedět u televize a hrozit se, kam ten svět spěje... Ach jo.