Názory k článku Úvahy jednoho městského člověka

Monty, sobě snad může člověk věřit, ne?

Jeno,
jasně že to nedělají všichni... psala jsem to jen jako příklad, že člověk dneska nemůže věřit ničemu. :o(

On ani hnojit nemusí, půda je tak kontaminovaná, že je toho v ní i bez hnojení až až. :o)))

Bětko,
jakožto absolvent SZTŠ (obor pěstitel) se můžu akorát usmívat. :o)
Mmch kousek od vesnice, kde mají tcháni chalupu, má statek jeden biozemědělec. Jezdí se k němu na úžasný, chemií nedotčený hospodářství dívat lidi z celý Evropy.
A když všichni spí, třeba ve tři ráno, po poli se mu prohání rozmetadla práškovejch hnojiv. :o)))

Mirko,

souhlasím s tebou, že "tradiční" zemědělství dřina je.

Vyrostla jsem v rodinném domě mezi malým městem a ještě menší vesnicí (babička měla největší statek ve vsi) a jako malá jsem se i se svými sourozenci a rodiči taky trochu nadřela. Pěstovali jsme jahody, vozili jsme je prodávat Pražákům. Kdybys je viděla, jak jim chutnaly - hlavně těhotným maminkám :-) Voněly na dálku, chutí se s nimi ty dnešní španělské skleníkovky nedají srovnat. V sezóně jsme sklidili i 2 metráky denně. Rodiče tak trávili dovolenou. Ráno jsme vstávali se slepicema a ještě v rose jsme ty jahody trhali. Víš jak škrábe mokré jahodové listí? A jak to zebe? A jak tě bolí záda z toho ohýbání? :-) Samozřejmě to nebylo zdaleka jen o červnovém sbírání, muselo se plít, připravovat sazenice, každý rok zaorat půlku jahod a v srpnu vysázet nové - bezva prázdniny :-)
Kromě jahod jsme si pěstovali zeleninu, brambory, řepu, ze zvířat klasika - slepice, králíky, prase. Ovoce bylo přiměřeně, ale na podzim to byl taky trochu záběr, sklidit to a smoštovat.
Naši nás ještě k tomu nechali chodit do hudebky (na klavír) a od 3. třídy jsme dojížděli 25 km na jazykovku.
Takže o práci na zahradě něco vím. Stejně jsem rodičům vděčná, že to tak bylo a že jsme měli svoje zdroje! A teď, když jsem zavřená ve 4. patře paneláku v 1+1 bez balkonu se mi po zahradě i s tou dřinou stýská!!!

Ta moje vize není až tak naivní jak říkáš. Nepočítá totiž s tím, že by pár šílenců pěstovalo na obrovských plantážích potraviny pro ostatní. Každý by si pěstoval potraviny pro svou spotřebu. Zkus si něco přečíst o polykulturním pěstování zeleniny a o permakultuře - právě taková by měla být zahrada každé rodiny. Možná tě to jako zkušeného zemědělce bude urážet, ale něco na tom je. Takové zahrady existují na různých místech ve světě (Austrálie, USA, Afrika, V. Británie). Kdybys chtěla něco takového vidět, zajeď si do Rakouska k panu Seppu Holzerovi (http://www.krameterhof.at/). Vybudoval permakulturní farmu na 45 hektarech ve výšce 1100-1500 m n. m., je možné si zaplatit celodenní prohlídku s výkladem a na závěr se posilnit v restauraci zásobené z této farmy. Kdybys nechtěla jezdit tak daleko, podívej se na stránky www.ekozahrady.cz, tam se dozvíš, jak je to v ČR.

Zemědělství tak jak ho známe bojuje proti přírodním zákonům, zejména proti sukcesi (tendence vytvořit trvalý porost), hned proti jejímu prvnímu stadiu, tedy plevelům, které se pouze snaží zabránit erozi obnažené půdy. Vytváří se monokultury, kde nejsou podmínky pro přežití predátorů některých živočichů, kteří se pak přemnoží, žerou úrodu a lidi jim říkají škůdci. Monokultury - např. smrkové lesy, ovocné sady, obilná pole. Principem permakultury je vytvoření stabilního ekosystému podobného přírodnímu, jen s prvky, které tam chce mít člověk. Je potřeba vědět, které rostliny co umí, jaké mají nároky a podle toho je kombinovat. Pak se dá vytvořit zahrada, která uživí rodinu a přitom je v podstatě bezúdržbová. Kostru tvoří stromy (nejvyšší stadium sukcese) s jedlými plody, mohou být popnuté plodícími liánami, kolem stromů a částečně pod nimi jsou rozmístěny keře - také jedlé a některé navíc prospěšné tím, že obohacují půdu dusíkem. Další patro tvoří trvalé byliny a další jednoleté - zelenina. Ta se pěstuje polykulturně - tedy na záhon se řídce rozhodí několik druhů semen přes sebe. Každá zelenina dorůstá v jinou dobu, takže když se to správně vymyslí, nikdy není záhon holý, tudíž méně vysychá působením slunce a větru a ani plevel nemá příliš šanci. Pestrost navíc brání přemnožení jednoho druhu škůdců. Keře dávají úkryty zvířátkům - predátorům škůdců. Poslední vrstva je v zemi - hlízy, kořeny. Nevyužívaná půda se zakrývá mulčem. Pro mulčování je vhodné využít některé rostliny, které mají dlouhý kořen a bohaté listy (kostival) - vytáhnou živiny z hloubky na povrch - odumřelými listy zamulčují povrch půdy (ochrana proti vysychání a plevelu) a navíc ji obohatí. Důležití jsou půdní živočichové - žížalky, mikroorganismy - provzdušňují půdu a vyrábí humus z odumřelých částí rostlin.
Takováhle zahrada dá práci jen na začátku, při zakládání, než vyrostou stromy a keře. Pak už jen na jaře rozhodíš semínka zeleniny a v průběhu roku sklízíš, co je zrovna zralé.

Je toho mnohem víc. Kdybys chěla, pošlu Ti dvoustránkové porovnání současného zemědělství s permakulturou.

Kdo nevěří, ať se dře na poli dál nebo kupuje otrávené plody bez chuti z druhé strany zeměkoule.

Koho to zaujalo, ať si to zkusí - aspoň zeleninovou polykulturku - na člověka by mělo stačit 6 m čtverečních :-)

:-)