Názory k článku Zadeček v bavlnce aneb látkové plenky v praxi

Já peru již 10 let v pracím systému firmy Missiva.Vypere i látkové pleny, které jsem na dcery používala.Nemusím kupovat prášky objednám a přijde až do domu.Je super neměnila bych.

Použité plenky dávám do kyblíku s vodou. K plenkám používám separační vložky (nejlepší mi připadají vložky Disana), které zachytí tužší část stolice a pak se normálně vyhodí do záchodu jako použitý toaletní papír. Když se vložka dobře umístí, bavlněná plena zachytí jen tekutinu ze stolice a pak se už máchat nemusí. Peru je jednou za dva dny na 60stupňů a nemíchám s jiným prádlem. Vodu z kýble s použitými plenkami vyleju, všechny plenky vyždímu a hodím do pračky.

mě přijde docela smutné kamarádit na základě používá stejných plen. Jinak já používám jednorázovky, a myslím si, že spíš než nutit lidi vracet se do minulosti, snažila bych se přimět výrobce, aby komponenty z nichž se vyrábí jednorázové plínky odpovídaly ekologickým normám. Potom se nebudou muset rozkládat na skládkách několik století. Souhlasím s názorem který tady někde proběhl, a to, že ani praní, které u látkových plen nezbytně naroste, není nijak ekologické. Jenom proto, že prášek který používám je bez fosfátů, nebudu nějak výrazně klidnější co je jeho škodlivosti týče. Prášky obsahují spoustu dalších ekologicky nešetrných látek, z nichž fosfáty byly jen těmi nejhoršími. Z ekonomického hlediska to už vůbec není úspora, když si spočítám zvýšenou spotřebu např. právě prášku, vody a elektrické energie. A potom pro mě poměrně podstatná věc, k tomu vypočítávání potřebných minut na věšení plín a jejich sbírání se opomněl přičíst čas strávený ručním předpíráním pokakaných plínek a ona pětiminutka k pětiminutce a čas který se před tím dal využít k nějaké smysluplné práci, je v fuč. Chtěla bych podotknout že televizi nemáme, takže jsem to nemyslela tak, že bych místo toho raději sledovala telenovely. A docela by mě zajímalo, jestli by jste se vrátily k vatovým vložkám, jsou přece také mnohem ekologičtější, bez igelitu, no ne?A docela zajímavá diskuze vznikla pod článkem na aktuálně.cz v němž ekologové volají po návratu k látkovým plínám. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/forum.phtml?Forum_Q=Jak%E9+plenky+d%E1v%E1te+va%B9emu+d%EDt%ECti%3F&Title=&id=389384&op=text&showall=true

A co jsou to mýdlové ořechy? Ráda bych je vyzkoušela.

Teda když se tady bavíte o škodlivosti nějakých jednoráz. plenek, kde jsou podle zdrojů Greenpeace pouhé "stopy" škodlivých látek (nikoliv že škodliviny překročily nějakou normu), tak si přečtěte nížeuvedený článek z časopisu Týden a pochopíte, že bavit se o "škodlivých" plínkách je vyloženě ztráta času. Já sice fandím těm, kteří používají bavlněné plínky, ale aby těm dotyčným taky došlo, že můžou přísun eventuelních škodlivin ovlivnit z globálu třeba jen z 1 procenta (např. při testech u dětských kočárků na obsah karcinogenních škodlivin neprošla většina kočárků - konkrétněji neprošly všechny polské značky a většina značkových, u polských dokonce karcinogeny několikrát překračují normu - a vidíte, tady už se mluví o nějaké normě na škodliviny, nikoliv o stopách). Taky je třeba si uvědomit, že pokud už má někdo dospívající dcery a přesvědčeně se bil pro látkové dětské plínky z důvodu možné neplodnosti, tak by těmto dcerám měl ušít vypratelné bavlněné vložky... A kolik je vlastně takových, které něco podobného používají? Já neznám ze svého okolí ani jednu. Podle mě je spíš důležitější, aby dítě nejedlo s plastovou lžičkou, ale s nerezovou, ne na plastovém talířku, ale na klasickém, aby nekousalo plastové kousátko a voda na čaj nebo na přípravu kaše nebyla ohřívána v plastové rychlovarné konvici, ale v nerezové (to se za 20 let budou divit naše děti, jak jsme mohli něco takového vůbec dopustit...). A ještě něco k plastovým lahvím. Dlouhodobě jsme bydleli s manželem v Německu - pracoval u firmy Audi a odtama si odvezl kromě pracovních zkušenosti jednu nepracovní - nikdo, opravdu nikdo z lidí na pracovišti (a to jich tam bylo na patře cca 60) nepil vodu z kupovaných klasických plastových lahví, protože údajně podle Němců látky z láhve se při teplotě kolem 26 stupňů a vyšší uvolňují do vody a bylo prokázáno mj. snížení plodnosti u mužů. Oni si v práci na pití kupovali vodu zásadně ve skleněných těžkých litrových lahvích (pochopitelně vratných - u nás systém vratných lahví totálně zadupalo ČSSD působením lobby). Totéž Němci dělají i doma. Mají tam i speciální velkoobchody, které prodávají pouze nápoje - vodu, šťávy, džusy, víno, pivo (samozřejmě vše ve skle v přepravkách). Takže když my matky kupujeme v ČR pro mimina kojeneckou vodu v létě v plastových lahvích, tak teda potěš...
Závěrem znovu podotýkám, že až si přečtete nížeuvedený článek stažený z archivu časopisu Týden (jsme předplatitelé), tak zjistíte, že se o eventuelní škodlivosti jednorázových plínek vlastně bavíte o prdu. Přeji hezké počtení.



Časopis Týden, 04.12.2006 - 49/06 - autor Karolína Vitvarová-Vránková - str. 92

Název článku: Jedovatí kamarádi


Chemické látky nevidíme, ale jsou všude; škodí, i když nevíme jak

Je jich sto tisíc a jsou všude kolem nás.
Možná nám nezištně pomáhají, možná nás pomalu zabíjejí. Spolehlivě je to prozkoumáno u necelých čtyř set. Řeč je o průmyslově vyráběných chemických látkách.

Žužlá vaše děťátko roztomilého růžového pískacího králíčka značky Safety Toys? Pak si právě pochutnává na di(2 etylhexyl)ftalátu čili DEHP. Hračka jej místo povolených 0,1 procenta obsahuje skoro deset. Krášlíte se očními stíny Casuall Cosmetics? Pak je dobré vědět, že obsahují skoro sedm procent dibutylftalátu, jehož používání je v kosmetice zakázáno. Maluje váš školák voskovkami SaKOTA? Žlutá a zelená obsahují nemalé množství olova. Anebo snad lepíte pneumatiky lepidlem Jin Shong Che? Má v sobě 33 procent benzenu, ačkoliv by ho tam nemělo být víc než 0,1 procenta. To je jen několik z věcí, které za poslední týdny přibyly do registru nebezpečných výrobků evropské organizace Rapex. Ani jedna ze jmenovaných látek nikomu bezprostředně neublíží. Míchají se ale do chemického koktejlu, který si každý den dáváme. A rozhodně ne na zdraví.

Zákeřné vůně

Je v něm ještě spousta jiných ingrediencí: kromě zmíněných těžkých kovů či ftalátů jsou to také bromované zpomalovače hoření, které jsou s námi u počítače i v autě; bisfenol, jejž popíjíme z lahve s vodou; formaldehyd, kterým nás zásobuje nábytek z dřevotřísky; izobutylnitrit rozstřikovaný z osvěžovačů vzduchu (viz TÝDEN č. 48/06) a další látky tajemných jmen a ještě tajemnějších účinků, které se vyskytují v mnoha běžných věcech.
Chemický průmysl se totiž činí. Podle údajů z USA tam každý rok přichází na trh 1700 nových chemických látek. Účinky se však zkoumají jenom u těch, které jsou z nějakého důvodu podezřelé. Evropský registr EINECS eviduje sto tisíc látek. Není úplně jasné, kolik z nich se vlastně ještě vyrábí, ale má to být něco mezi třiceti a sedmdesáti tisíci. Účinky jsou známé jen u zlomku z nich. Zjišťovat je se ale nikomu příliš nechce; náklady na dokonalé prozkoumání jedné látky se pohybují kolem čtvrt milionu dolarů. Takže máme dvě možnosti: buď se bát... nebo nad tím mávnout rukou. Důkazů je minimum. Každou chvíli ale nějaký chemický společník zradí, zakázáno je jich stále více.

Taková hezká konvička

V laboratořích Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze zkoumají, co všechno nám výrobci přimíchali do obalů a nádobí, tedy věcí přicházejících do styku s potravinami. Mají tam barevné plastové talířky, rychlovarné konvice, fólie. Zjišťují, jestli v nich není něco, co by nemělo. Často bývá -kadmium, olovo a jiné těžké kovy, změkčovadla, ftaláty, formaldehyd...
Letos tu měli například talířky z plastu melaminu, ze kterých se do jídla uvolňuje zmiňovaný formaldehyd. Norma povoluje patnáct miligramů na jeden kilogram potravinového simulantu, z talířků se uvolnilo dvacet pět miligramů. Formaldehyd je dráždivý a je stále podezřelejší jako karcinogen.
Koncem loňského roku si ekologické sdružení Arnika nechalo zjistit, jestli jsou ve fóliích, v nichž je zabaleno jídlo, látky jménem nonylfenoly. Byly ve čtyřech z deseti: třeba v obalech na kuře nebo na listové těsto. Nonylfenoly fungují jako takzvané endokrinní disruptory, v těle se „tváří“ jako hormony a tím matou hormonální systém. Podle českých norem by se v obalech potravin vyskytnout vůbec neměly.
V laboratořích VŠCHT zkoumali také obalové fólie potištěné flexografickým tiskem. Podnět přišel z Itálie, kde našli v kojeneckém mléce, které bylo zabalené v neporušených krabicích, složku inkoustu ITX. Nikdo nevěděl, kde se v mléce vzal, ani jaké má látka účinky. Dostal se tam z potisku; vnitřní strana krabice se umazala, ještě když byl tetrapak smotaný v roli. Také v českých fóliích bylo malé množství ITX. Teprve po půlroce se dokončily toxikologické studie a zjistilo se, že inkoust v tak malém množství zdraví zřejmě neškodí. Podobná překvapení čekají na chemiky na každém kroku.

Formaldehydová jablíčka

Pro obaly a další věci, které přicházejí do styku s potravinami, je situace ještě celkem přehledná. Je jasně řečeno, jaké typy látek mohou obsahovat. U většiny výrobků je ale zákon mnohem volnější. Vyjmenovává jen padesátku skupin látek, které jsou zakázány. A tak třeba zmíněný formaldehyd smí být vcelku kdekoli. Tento plyn bez chuti a zápachu vydechuje překližková mísa na ovoce, stůl z dřevotřísky, parkety, lepidlo na ně, pěna po holení, papírové ubrousky... Vadí to někomu nebo něčemu? Český zákon si myslí, že ne, jinde jsou opatrnější.
Fomaldehyd je dle českého zákona karcinogenní látka třetí kategorie, tedy „vyvolává obavy“. Naopak organizace IARC (International Agency for Research on Cancer) jej na své stupnici posunula vzhledem k vědeckým důkazům do nejvyšší kategorie rizika: podle ní je to „prokázaný lidský karcinom“. U lidí, kteří byli dlouhou dobu vystaveni jeho působení například při práci, se zjistil vyšší výskyt rakoviny nosu a nosohltanu. A také leukémie.
Co s tím? Americký National Cancer Institute radí všem, kdo se chtějí vyhnout působení formaldehydu ve svých domovech, aby se při nákupu stavebních materiálů a nábytku vyhnuli věcem, které jej obsahují. Což je problém. Výrobci nemají nejmenší důvod to uvádět, nikdo to po nich nechce. Chemické složení výrobků zkoumá dlouhodobě německý časopis Öko-Test. Zjišťoval obsah formaldehydu například v parketách sedmnácti značek: jedenáct jím „zadýchalo“ zkušební místnost.

Podezřelí a vrazi

Formaldehyd je však zatím - jako jeden z mnoha - jenom podezřelý. Každý rok se z nějakého takového podezřelého stává prokázaný zločinec. V praxi se to projevuje tak, že se objeví na seznamu „nebezpečných chemických látek a chemických přípravků, jejichž uvádění na trh je zakázáno“. Za posledních sedm let přibylo na seznamu osm skupin látek, ty se původně zdály docela neškodné.
Od roku 2005 se v Česku nesmí spotřebitelům prodávat cement, při jehož výrobě se použil šestimocný chróm, který byl donedávna naprosto volně v každém pytli. Je podezřelý jako původce rakoviny plic a právě při práci s cementem se ho ve vzduchu vznášela mračna. Šestimocný chróm je ale obsažen také v barvách do interiéru (typicky chrómová žluť), v barvách na textil a kůži i v dalších produktech. Letos v létě dostal stop v elektronice a dalších výrobcích.
Od léta zákon zakazuje také některé bromované zpomalovače hoření v elektronických výrobcích, nesmí jich tam být víc než 0,1 procenta. Nicméně až dosud se ve vysokých koncentracích přidávaly do všeho, co by nemělo moc rychle hořet: jsou v každém počítači, v rádiu, v pohovce, v autě, v matraci... Jen toho nejrozšířenějšího, známého pod zkratkou PBDE, se ve světě ročně spotřebovalo čtyřicet tisíc tun.
Již použité bromované zpomalovače hoření hned tak nezmizí. Rozkládají se totiž velmi pomalu, putují světem a dostaly se třeba i do tukových tkání ledních medvědů. A lidí. Čím škodí? V těle se chovají jako hormony, čímž narušují endokrinní systém. Jak přesně, to se zatím zkoumalo hlavně na zvířatech. „Zřejmě narušují působení hormonů štítné žlázy, které jsou klíčové pro správný vývoj mozku dětí,“ říká Miroslav Šuta, lékař ze Společnosti pro trvale udržitelný život, který se problémem dlouhodobě zabývá.
Od příštího léta čeká zákaz také například toluen, který už nebude smět být v barvách ve spreji a lepidlech, prodávaných spotřebitelům.

Šunka draselná

Ekologové shromažďují důkazy o škodlivosti chemických látek. Chemici jejich obavy často považují za přehnané; množství, kterým jsou lidé vystaveni, jsou podle nich velmi malá a důkazy o jejich škodlivosti příliš slabé. „Kdybyste nad vším takhle uvažovala, musela byste utéct někam do lesů,“ myslí si Jaroslav Dobiáš, který se na Fakultě potravinářské a biochemické technologie VŠCHT zabývá materiály, jež přicházejí do styku s potravinami. Ani útěk by prý ale nepomohl: „Upekla byste si na ohni kotletu a v ní by pak bylo tolik polyaromatických uhlovodíků jako v kouři z několika kartonů cigaret.“
Chemických paradoxů je více: „Kontrolují se obsahy dusičnanů v pitné vodě, aby jich nebylo víc než 50 mg na litr. A pak rodiče dají batoleti šunku, ve které jsou stovky miligramů na kilo těchto látek,“ říká Jiří Samsonek ze zlínské laboratoře ITC, kde zkoumají složení plastů. Ty podle něho nejsou zdaleka nejhorší nebezpečí, nejvíce toxických látek stejně přijímame s potravou.
O oblast kosmetiky se ve Státním zdravotním ústavu stará Dagmar Jírová: „Evropská komise dělá maximum pro ochranu spotřebitele, používání řady látek se omezuje a zakazuje. Týká se to látek, které mají nějaké možné malé negativní účinky nebo jejichž účinky nejsou známé. Když budou nařízení příliš přísná, můžeme se připravit o výhody chemických látek.“ „Vždycky se musí vážit risk versus benefit. Je lepší uhořet, nebo mít ve věcech kolem sebe zpomalovače hoření?“ klade si řečnickou otázku Vladimír Kocourek z laboratoře na Fakultě potravinářské a biochemické technologie VŠCHT, kde zjišťují stopová množství látek v potravinách, vodě i půdě a v předmětech.
Laboratoř je plná přístrojů, které vypadají asi jako větší tiskárna k počítači. Nejcitlivější chromatografy a spektrometrické detektory ale stojí několik milionů korun a dokážou nacházet nepatrná množství látek; zjistily by třeba, že do šesti set tisíc tun mouky někdo přimíchal půlku prášku do pečiva. Navíc umějí identifikovat řadu složek zároveň. Právě takové dokonalé přístroje podle docenta Kocourka působí stále větší odborný i laický zájem o chemické látky. „Analytické metody se zlepšily, takže je možné nacházet ultrastopové množství řady látek, které dosud pozornosti unikaly. Kromě toho se dále propracovávají toxikologické testy, takže toxikologové vědí více o tom, jaká rizika jsou ve které látce skryta,“ domnívá se.
A tak ve vzorku labské vody objevili ve zdejší laboratoři hormony z antikoncepce, zbytky analgetik i přípravků na snižování cholesterolu, syntetické pižmo používané na ovonění krémů a další kosmetiky. V rukojetích laciných šroubováků, kleští i dalšího nářadí odhalili zase polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), což jsou karcinogenní látky, které se při držení v umaštěné ruce mohou uvolňovat do kůže. Využití PAU bude omezeno až od roku 2010.
„Polycyklické aromatické uhlovodíky dýcháte třeba v dopravních emisích. To, co by prošlo kůží do těla, je proti tomu zanedbatelné. Mohlo by to škodit, ale snad jen kdyby s nimi člověk pracoval dlouhá léta mnoho hodin denně,“ mírní obavy Vladimír Bencko, profesor Ústavu hygieny a epidemiologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Jak to tedy je doopravdy? Máme se bát, nebo ne? „Přesně by vám to vysvětlil leda tak pánbu,“ říká Bencko. Vystihuje tak neobyčejné množství otazníků, které se vznáší nad chemickými sloučeninami.

Hodný, nebo zlý?

Sám profesor Bencko má jako výzkumník osobní zkušenosti s několika látkami, které se zprvu zdály docela neškodné. V roce 1963 působil na Slovensku, v oblastí Horní Nitry. „U dětí se tam objevovaly problémy s kožními a respiračními infekcemi, průjmy,“ vzpomíná. Plus jedna zvláštnost navíc. Tamní učitelé referovali, že žáci neobyčejně špatně zpívají. „Zjistilo se, že tamní elektrárna vypouští do vzduchu arzen. Kromě popsaných účinků měl také jeden, o kterém se do té doby nevědělo. Působil poruchy sluchu.“
Dnes Bencko zkoumá polychlorované bifenyly. Ty byly v 60. letech pravým požehnáním. Jsou to spolehlivé a nehořlavé vodiče tepla, používaly se například do transformátorů a do různých ohřevných zařízení. V Japonsku rozváděly teplo v kotlích, v nichž se připravuje rýžový olej. V roce 1968 unikla látka přímo do oleje. Na kožní kliniku začali přicházet lidé s chlorakné: ošklivou formou akné, která zanechává jizvy. Až po této masivní otravě se začaly zjišťovat negativní účinky PCB na lidské zdraví. Kromě bezprostředních problémů, jako je zmíněné chlorakné, jsou PCB podezřelé z mnoha dalších špatností: je pravděpodobné, že v organismu „napodobují“ ženský pohlavní hormon. Jsou také považované za karcinogeny a narušují vývoj mozku dítěte jak v děloze, tak i po narození.
Výroba PCB v Československu skončila s koncem roku 1983. Zdálo by se, že tím je problém vyřešen. V 90. letech však vědci zjistili, že ženy v okrese Michalovce mají v mateřském mléce čtyřikrát více PCB než kupříkladu matka z Belgie. Důvodem byla továrna Chemko Strážské; i když už deset let PCB nevyráběla, zůstávaly ve vodě i v půdě a odtud se dostávaly do lidského tuku a tam se ukládaly. Také ve Starém Městě u Uherského Hradiště se v tamní továrně Barvy a laky (dnes Colorlak) ve velkém přidávaly do barviv. Dnes mají v oblasti ženy v mateřském mléce ještě o něco víc PCB než v Michalovcích. „U kumulativních látek je to běžné. Jejich obsah v tkáních lidí se zvýší většinou za dvacet let, až se stačí nashromáždit. Nyní vzrůstá v krvi množství bromovaných zpomalovačů,“ vysvětluje Šuta.
PCB jsou dodnes všude kolem nás. Zůstávají v nátěrech a v dehtových površích. Před třemi lety se v Česku poprvé provedla alespoň základní inventura, transformátorů a dalších zařízení s PCB je několik tisícovek.

Tvrdá daň za měkkost

Další historii jednoho zavržení zažil za dobu vědecké práce docent Dobiáš z VŠCHT. „O ftalátech se před dvaceti lety tvrdilo, že jsou neškodné. Přidávaly se do PVC, do nátěrových hmot a jinam, třeba do pláštěnek. Pak se odpařovaly a pláštěnky tvrdly,“ připomíná jeden příklad z mnoha. Jenže ztvrdlá pláštěnka nebyla nejhorší problém. Vypařené ftaláty se drží v životním prostředí a ukládají se do tukových tkání. Když se jejich koncentrace v těle zvýší, začínají narušovat tvorbu estrogenu.
Ftaláty se ale ve velkém množství přidávají do věcí z měkčeného PVC: Öko-Test je našel například v pěnových matracích, v podlahách z PVC, v podložkách, na nichž se přebalují děti. Jeden z posledních příkladů z Česka: plastová ohrádka pro děti neznámé značky a původu. Namísto povolené desetiny procenta ftalátu DEHP jich měla 24,8 procenta. Další možnost je posadit děťátko na podlahu z PVC, kde je ftalátů až třicet procent. A doufat, že obavy z jejich účinků byly přece jenom přehnané.

***

DĚTSKY POKOJ
Hračky mohou být z PVC měkčeného ftaláty. Plastová dětská láhev z polykarbonátu může obsahovat bisfenol A.

LOŽNICE
Matrace, koberce, čalounění mohou obsahovat brómované zpomalovače hoření (BFR). Budík, telefon mohou obsahovat BFR. L Květiny mohou být ošetřeny pesticidy.

OBÝVACÍ POKOJ
Televize a rádlo mohou obsahovat látky zpomalující hoření BFR, alkylfenoly pro lepší povrchovou úpravu. Koberec může obsahovat BFR a sloučeniny chlóru, barvy, kterými se koberce barví, mohou obsahovat chlór a kadmium; látky s obsahem kadmia jsou v některých typech produktů zakázány, v barvách na bytový textil však ne. Mohou obsahovat také PFOA.

PRACOVNA
Žárovka může obsahovat BFR a rtuť. Počítač může obsahovat BFR a těžké kovy (kadmium, olovo).
Laminovaný nábytek může obsahovat formaldehyd.

KUCHYNĚ
Teflonová pánev může obsahovat látku PFOA. PVC obsahuje obvykle ftaláty a adipáty. Rychlovarná konvice může obsahovat těžké kovy, například olovo a kadmium. Talířek z plastu může obsahovat formaldehyd. Ryby, hlavně tučnější, dravé a dlouho žijící, ve svém tuku hromadí dioxiny, polychromované bifenyly, BFR, ftaláty a další látky. Polyamidová obracečka může obsahovat azobarviva.

KOUPELNA
Závěs u sprchy, PVC na podlaze mohou obsahovat ftaláty adipáty. Šampon a lak na nehty mohou obsahovat ftaláty, parabeny. Osvěžovač vzduchu může obsahovat mošus, formaldehyd, izobutylnitrit.

Jedovaté vzorečky

BFR

neboli brómované zpomalovače hoření, minated Fláme Retardants. Používají se do elektroniky, plastů, čalounění, izolací, všeho hořlavého. Od léta je jejich používání českým zákonem omezeno. V tkáních, hlavně tukových, se kumulují.
Čím škodí: narušují fungování hormonů.

FTALÁTY

Ftaláty změkčují PVC a plasty, fungují jako rozpouštědla vůní v parfémech a šamponech, objevují se v lacích na nehty.
Čím škodí: narušují hormony v těle, dietylexylfta-lát(DEHP)je podezřelý jako karcinogen. Podobné účinky mají také další změkčovadla, adipáty.

FORMALDEHYD

Formaldehyd se používá do lepidel, pryskyřic, mořidel na dřevotřísky, jeho deriváty jsou v kosmetice. Uvolňuje se do vzduchu.
Čím škodí: působí jako alergen, při vyšších dávkách je karcinogenní.

KOVY

Rtuť se používá do žárovek, od léta 2006 je to u nás zakázáno. Je součástí zubařských výplní a teploměrů. Šestimocný chróm se využívá na povrchovou úpravu některých kovů a do barev, typická je chrómová žluť. Od léta je v Česku jeho používání omezeno. Olovo a kadmium se používají do barviv a některých plastů. Olovo může být v tuze.
Čím škodí: jsou jedovatě, alergenní, šestimocný chróm je zřejmě karcinogenní.

PFOA

PFOA, perfluorktansulfonan. Používá se na teflonově pánve, pro lepší povrchovou úpravu elektrických spotřebičů a tkanin.
Čím škodí: narušuje hormonální systém.

CHLOROVANÉ PARAFÍNY

Chlorované parafíny se používají do barev, na povrchovou úpravu textilií.
Čím škodí: narušují hormonální systém.

BISFENOL A

Blsfenol A se používá do polykarbonátových plastů, také jako lak na vnitřní stěnu konzerv.
Čím škodí: jde vlastně o syntetický estrogen, narušuje fungování pohlavních hormonů.

POLYAROMATICKE UHLOVODÍKY

Polyaromatlckě uhlovodíky se vyskytují y plastech, textilu, strojních zařízeních. Vznikají při domácím spalování odpadu.
Čím škodí: působí karcinogenně.

AZOBARVIVA

Azobarviva se používají k barvení textilií a kůže.
Čím škodí: jsou karcinogenní.

SYNTETICKÁ PIŽMA

Syntetická pižma, aroma, které se přidává do kosmetiky nebo osvěžovačů vzduchu.
Čím škodí: působí karcinogenně.

PARABENY

Parabeny se používají jako konzervační přípravky v kosmetice.
Čím škodí: jsou podezřelé jako karcinogeny, není to však prokázáno.


Foto popis| Co všechno z nich přežilo? Leccos. V labské vodě se našly syntetické vůně, fosfáty a řada dalších látek.
Foto popis| Jaroslav Dobiáš z VŠCHT sleduje, co z plastů „migruje“ do potravin.
Foto popis| Nejcitlivější přístroje na pražské VŠCHT by našly v 600 000 tunách mouky půlku jednoho sáčku prášku do pečiva.
Foto popis| Polyaromatické uhlovodíky na každé klobásce. Zdaleka nejvíce škodlivin sníme, ostatní chemie nepředstavuje takové riziko, argumentují někteří odborníci.
Foto popis| Vyhořet, nebo se otrávit? Bromované zpomalovače hoření jsou v elektrospotřebičích, kobercích, čalounění i lidské krvi.
Foto popis| Ftaláty v měkčených plastech. Nejdříve pravé požehnání, teď zdroj obav a problémů. 04.12.2006 - 49/06 - str. 94


Článek: Také ve vaší krvi, zdroj časopis Týden

Podzim 2006: David Ewing Duncan, redaktor National Geographic, Kansas, USA Při testování se v jeho krvi našly zpomalovače hoření PBDE, polychromované bifenyly PCB a menší dávka ftalátů. Měl tam také látku p,p-DDE, která vzniká rozpadem DDT (v USA bylo zakázáno v roce 1972, ale v prostředí stále přetrvává). V krvi se našla také rtuť, množství toxických kovů se zdvojnásobilo, když si dal porci mečouna a platýze.
Července 2006: Martin Bursík, předseda Strany zelených, ČR Sdružení Arnika odebralo a nechalo analyzovat prach v jeho pracovně. Obsahoval bromovaný zpomalovač hoření PBDE a chlorovaný zpomalovač hoření, který se přidává do omítek, plastů či izolačních pěn.
Jaro 2005: Marie-Christine Everaertsová, Belgie „Vyhodila jsem pánve s nepřilnavým povrchem.
Používám ekologičtější prostředky na mytí nádobí a více jimi šetřím. A přípravky, kterými jsem myla podlahu, nábytek a okna, jsem prostě nahradila octem,“ popisovala občanka Belgie, co udělala, když jí v krvi naměřili vysoké koncentrace PCB a další látky. Její dcera Irma měla v krvi zase mimořádně vysokou dávku bisfenolu A. Ekologická organizace WWF testovala tři generace rodin z celé Evropy. Všichni měli v krvi nejméně 18 uměle vyrobených chemických látek. U starších to byly hlavně PCB a zbytky pesticidů jako DDT. U mladších zase bromované zpomlovače hoření, syntetická pižma a další.
Říjen 2004: Libor Ambrozek, tehdejší ministr životního prostředí, ČR V jeho krvi se našly hlavně polychlorované bifenyly PCB; ty se na jižní Moravě, kde vyrůstal, používaly v chemických provozech. Měl v krvi také zbytky DDT (v Československu bylo zakázáno v roce 1974), bromované zpomalovače hoření, v menší míře ftaláty.


Časopis Týden - 04.12.2006 - 49/06 - str. 97

Název článku: Zvláště upraveno

(Které výrobky ošetřuje český zákon přísněji)

* Kosmetika: na každém kosmetickém výrobku na regálech české drogerie musí být napsáno, z čeho se skládá. Od předminulého týdne (přesně od 22. listopadu) by se tam nemělo objevit například slovo dibutylftalát; ten se přidává třeba do laků na nehty. Z deodorantů by měl zmizet používaný nonylfenol, z barev na vlasy m-fenylendiamin a naftalen a řada dalších látek. V líčidlech se nesmí objevit dosud hojně používané sloučeniny niklu, silné alergeny.
* Výrobky pro děti do tří let: malé děti jsou nejvíce ohroženy, protože v jejich těle se v poměru k hmotnosti rychle vytvoří vysoká koncentrace látek. Jsou zranitelnější i proto, že se jim teprve vyvíjejí orgány. Chrání je tedy zvláštní zákony týkající se formaldehydu, těžkých kovů a dalších látek. Podle jeho novely se od roku 2006 nesmí objevovat ve výrobcích, které jsou pro děti do tří let a které děti „mohou vkládat do úst“, většina ftalátů. Existuje ale jednoduchý způsob, jak věc vyřešit. Výrobci označují hračky nápisem „Nevhodné pro děti do tří let“. Opatrné matky pak mají jedinou šanci: věci v obchodě očichávat, ftaláty totiž páchnou. Ve výrobcích pro děti obecně budou nejnebezpečnější ftaláty u nás zakázány od 16. ledna 2007.
* Chemické látky a přípravky: každý chemický přípravek musí být opatřen etiketou, kde jsou uvedeny všechny nebezpečné látky v něm obsažené. Pro každou takovou látku je také přesně předepsané varování. Odpovědnost za to, zda jsou na etiketě všechna upozornění, nese výrobce nebo dovozce. Ti mají pochopitelný sklon uvádět co nejméně rizik a také co nejmenším písmem. Některé přípravky, jako například dezinfekci, sleduje zvláštní zákon o biocidech. Povolen momentálně není oblíbený Chloramin B, který zapůjčoval nezaměnitelný chlórový pach nemocničním chodbám.