Názory k článku Co kojenec říká pláčem?

:-)))Jé to se stydím, omlouvám se, že to tam je dvakrát, myslela jsem, že se příspěvek poprvé neobjevil.
Ještě pro ty, co nečtou články:-))), měla jsem na mysli metodu s hudbou, chováním miminka a pokládáním do postýlky, když začnou plakat!

Rozhodně tě to Štěpánko psychicky zocelilo, protože jsem si všimla, že tady někde vážně a zaníceně debatuješ s cizinkou a to není pro slabé povahy.

Jojo, když jsem si naše dva uzlíčky přivezli z porodnice, do 14 dnů jsem byla jen chodící mrtvola. Přes den jsem se snažila zvládnout vše jako dřív a v noci chodila utěšovat mimina. Zásadně jeden řval od půlnioci do 1, jen usnul, řval od 1do2 druhý a to i když jsme je nosili. Vždy nabírali sílu, když řádil brácha. V podobných obměnách to trvá dodnes, takže vlastně skoro nikdy nejsou "hodní" oba najednou. vydržím hodně, ale nespat, to nevydržím dlouho. Po 14 dnech mi manžel doslova zakázal na každé zakňourání vystartovat. Většinou usnuli do 5ti minut. Když jsme je nosili, řvali mnohem dýl. Nerozumím tomu dodnes. Také jsme zavedli že jak se jeden vzdudil na jídlo, vzbudili jsme i druhého. Iluze o individuálním denním režimu vzaly rychle za své. to bychom museli mít aspoň jednu chůvu. dyž se konečněě naučili spát celou noc, začly růst zuby. Nikdy ne oběma naráz. takže týden kňoural jeden, další týden druhý. Sdalším zubem se to opakovalo. jako krkavčí rodiče jsme je odsunuli do dětskéhop pokoje. Když jsem je tak zblízka neslyšeli, bylo vše OK. Taky vaše děti řvaly a přitom spaly jako špalek? Naši kluci jo a naštěstí se nebudili navzájem. Pořád říkám, že nejsladší jsou, když spějí (a to už jsou dávno školáci).

Když mi bylo nejhůř, dávala jsem si do uší špunty. Sice jsem všechno slyšela, ale už to nemělo tu sílu. Jeden den a byla jsem zase provozuschopná bez nich. Z legrace jsme jim s manželem říkali prášky na uklidnění.

Estivillovu metodu kontrolovaného pláče, tj. dát dítě do postýlky, tiše a rozhodně říci, že teď bude spinkat, usmát se, pohladit a odejít (+ vracet se ve stále se prodlužujících intervalech k plačícímu dítěti) jsem nedávno zkusila. Tato metoda mj. tvrdí, že je prospěšná proto, že dítě zvyklé usínat u matčina prsu a spát s ní v posteli (což je náš případ) mívá mělký spánek a neodpočine si dostatečně. I zpanikařila jsem z toho, že své dceři nevědomky celé dlouhé měsíce ubližuju, a chtěla jsem jí touto metodou "naučit spát". Nepovedlo se. První den usnula po 45 minutách, druhý den asi po deseti. Ale pak se to zlomilo a bylo hůř a hůř a ani ne po týdnu, který měl údajně stačit, se moje láska usínat sama a spinkat celou noc nenaučila. Sofinka byla uplakaná, Fulghum by to popsal jako "nezanedbatelnou ztrátu tekutin" - vystresované miminko, tvářička rudá, mokrá od slz, slin a soplíku, zpocené vlásky, vzteklý řev, neutuchající vzlyky, nic povzbudivého. Možná jsem neschopná, možná Sofča patří mezi to malé procento, které se samo v tomhle věku už spát nenaučí, možná to bude tím, že jí rostou zuby a ona potřebuje prs coby analgetikum (a možná anestetikum). Další z chyb, které jsem udělala, byla ta, že jsem ji nenaučila na dudlík. Dneska si za to nadávám.
Kdybych neznala v okolí žádnou mámu, která spí v posteli se svým miminkem, panikařila bych. Ale znám takovou - kamarádka, "trojmaminka", mě uklidnila, že mláďata savců obvykle se svými maminkami spí. Zvířata nešoupou své děti do zamřížovaných pelíšků oddělených od sebe. Vzala jsem to jako útěchu i povedený vtip :-). Nemám nic proti dětským postýlkám - určitě jsou rozumným vynálezem pro všechny zúčastněné. Ale já prostě potřebovala slyšet, že není nenormální spát vedle svého dítěte a umožnit mu i v noci dotek, ujištění o bezpečí i případné nakojení - pokud to oběma stranám vyhovuje. Přiznám se, že občas mi leze krkem, když jsem za dudlík 5x za noc a při pokusu o odpojení dcery začne tato mručením protestovat a hrozí řevem, ale většinu nocí kojím jen ve chvíli, kdy vlezu do postele a pak nad ránem, když je spánek mělčí. A jsem přesvědčena o tom, že to ještě nějakou dobu vydržím. Čas utíká strašně rychle a jednou budu na společné spaní s voňavým sosajícím miminkem se slzou v oku vzpomínat :-)

Takže, ač to bude znít paradoxně: Micce s Přemečkem závidím, že to zvládli, a gratuluji jim. Kdybych věděla, že Sofča spí ve své postýlce spokojeně celou noc a nic jí nechybí a já se můžu vyspat celou noc v té své, byla bych šťastná jak blecha. Jenže tomu tak není. Tak se aspoň na své situaci snažím najít nějaká pozitiva a důvody, proč je dobře, že spí Sofinka u mě :-)