Názory k článku Sestra nebo bratr?

Víš, nemám doma zakřiknutého ovladatelného oukropečka a dva roky mým dětem už nejsou hodně dávno.
Doma pravidla určuju já, ale to neznamená, že mám absolutní pravdu a že do toho nikdo nemá co kecat. Já nejsem jejich vládce nebo otrokář, bohajeho! Já jsem jejich matka, a to je vychovávám skutečně relativně direktivně, když se tak rozhlídnu po okolí, přesto mají co kecat do toho, co se doma děje a můžou se podílet i na tvorbě těch pravidel a mají samozřejmě právo na to, aby věděly, proč jsou ty pravidla tak, jak jsou. A pokud je porušujou, je to problém, na druhou stranu jistá míra porušování pravidel je taky ke zdravýmu vývoji osobnosti nutná.

"U nás funguje, že co řekne rodič, to platí. Autorita má navrch. I kdyby se rodič mýlil, tak ho to v tu chvíli nezajímá, dítě dokud bydlí doma, udělá, co mu bylo nařízeno."
No tak to bych nechtěla být tvým dítětem.
Víš, u nás taky platí to, co řekne rodič. Ale když se rodič mýlí, tak svoji chybu uzná. Když se rodič mýlí, omluví se. O věcech se nediskutuje pouze v případě, že je nebezpečí z prodlení nebo když už diskuse sama je jen prostředkem jak se vyhnout nějaké povinnosti. Žádný můj názor není nenapadnutelný ze strany dětí, i když prostě z některých neustoupím.

A škoda rány, která padne vedle - z kterýho století jsi sem spadla?

Z vlastní praxe: vždy preferuju děti spolu. Mně to moc pomohlo na kolejích (žádný problém, když se někdo v noci učí, dřív vstává, rožne lampičku, není absolutní ticho atd. - to se moc hodí taky do partnerskýho vztahu), na táborech, na čundrech, na cestách, prostě naprostá výhoda.
Mám ségru s větším rozdílem, musely jsme na sebe brát dost ohled, nepřipadalo mi to (jsem starší) vždycky fér, ale pak jsem byla naprosto pohodová spolubydlící, protože sem se nad nikým a ničím nerozčilovala (vyjma špíny). Máme pak ještě nevlastního bráchu, ten když jsem odjížděla, se okamžitě stěhoval k ségře do pokoje, když je "tam teď volno." Přece nebude spát sám někde na vejstrkově, když může spát v pokoji se ségrou. Ségře to dělalo dobře. Dětem prospívá, když jsou spolu, vytvoří si vztah. Jinak si každá vytvoří svůj svět u svého vlastního počítače a život jim trochu uteče.
Jestli problém není právě v tom, že mají všechno. Bývá lepší do života něco nemít.
A pak ta pravidla, jak se ptáte níže: prvně se domluvte vy dva dospělci s ohledem na děti a jejich povahy, a pak jim společně vy dva společně ta pravidla oznamte. A tak to prostě bude. S tím, že výjimku můžete případně udělat na základě žádosti (jasně že ústní :)), ale také že není vaší povinností jim vyhovět. Ale že to uvážíte. Pak už "je" musíte s partnerem hrát vždycky stejně a vždycky fair. Jak jeden začně protěžovat svoje dítě, je to v pr...
Prostě nastala změna a změna s sebou nese změnu systému, a ten systém odteďka vypadá takto.
Jestli na to mají už zralost, můžete jim dát možnost nebo prostor (ne třeba hned ale týden dva), k vyjádření návrhů na zlepšení toho, co jste řekli vy dva. Hodně zdaru

Spravedlivé a správné právě je, nechovat se ke každému dítěti stejně, ono to ani nejde, každé má jiné potřeby, je jiné, jinak staré ... Ale v praxi je to stráááášně těžké. I když je dcera o pět let starší, tak jim medvídky rozdělím na polovinu .

Uf, tohle téma jsem řešila jako "malá", ale jako dítě. Měla jsem pocit, že mamka "upřednostňuje" mě a táta bráchu. Zdálo by se, že je to vyrovnané, ale není. Strašně mi vadilo, že jsem pro tátu byla "jen" holka. Prvorozená. Bráchu jsem ale milovala a nikdy mu nic nevyčítala. On za to přeci nemohl. Když odřel auto při parkování do garáže, strašně se táty bál, bylo mu z toho až zle. Mně ho bylo líto. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla být škodolibá.

Mám dvě dcerky, jedné budou v říjnu 4 roky a druhé rok. Obě miluju bezmezně, ale každou jinak. Mladší je sice miminko, ale jako miminko ji "miluju" víc, protože je hodňoučká, nepláče, je to smíšek, krásně usíná. Starší byla hodně uplakané miminko, hodně na mě fixované, takže jsem z ní bývala často unavená. Ale tím, že mladší miluju víc jako miminnko nechci říct, že ji miluju víc než prvorozenou dcerku. Souhlasím s tím, že obě dcery miluju bezmezně, ale přesto jinak. Nedovedu si představit život ani bez jedné z nich. Děsí mě představa, že bych o jednu nebo druhou měla přijít. Člověk hodně přehodnotí, když se mu dítko "jen" ztratí. Zažila jsem to. A nepřála bych to nikomu. Představa, že bych se měla rozhodnout pro jednu z nich, je pro mě stresující. Nedokázala bych se rozhodnout. Ale vzpomeňte si na tsunami a tuším Australanku, která se musela rozhodnout, které ze svých dětí udrží a které pustí, protože obě nedokáže udržet, potažmo zachránit. Sophiina volba......