Názory k článku Budeme se rozvádět

Taky si myslím, že když vidíme případ nějakého průšvihu kolem nás, dáme si víc bacha na to, aby se to nestalo nám. Manželův kolega v práci je nedávno rozveden, s podobně starým dítětem, jako je naše a velmi často slýchám historky, jak řešil telefonáty s bývalou manželkou, víkendy s prcekm apod. Myslím, že nám to taky dalo trochu odstup od našich šarvátek. Teď už stačí ve srandě říct: "Vyber si sudý nebo lichý (víkend na děti)!" a je klid.

Záleží na tom, co kdo pokládá za harmonický a funkční vztah. Někomu stačí, že se doma neperou a má vyžehlený košile.
Rodinný život jako takový jsem na vlastní kůži nikdy nepoznala, když pominu, že mne do 7 let relativně harmonicky vychovávala babička s dědou a svobodný strýček. Jako dítě jsem na rodiče svých kamarádek, co byli spolu, jezdili společně na dovolené, na chaty, na výlety, seděli spolu doma u té televize atd. hleděla obdivně a připadalo mi to super. Už v pubertě jsem si začala všímat toho, že ve skutečnosti to není vůbec "super", ale vlastně dost hrůza, v každé té rodině byl jeden silně dominantní (obyčejně matka) a druhý hodný, poslušný trouba, co radši drží hubu, aby měl klid. V krajním případě na sebe štěkali hůř než psi a častovali se rozličnými vulgarismy. Tolik k iluzím a realitě. Z dnešního úhlu pohledu jsem docela ráda, že mi v dětství aspoň nikdo zjevně nelhal, nepřetvařoval se a nedělal dojem na okolí, i když v samotném království dánském toho bylo shnilého daleko víc než na kompostu. Nechtěla bych mít zafixovaný "model pohodového vztahu", kdy maminka peče a vaří pro celou rodinu, rozdává úsměvy na všechny strany, vzorně pečuje o děti a domácnost, ale pro svého manžela má maximálně ironické poznámky nebo nadávky na to, jaký je budižkničemu.

Molly,
já jsem taky byla pohodové dítě, i když jsem na tělocvik musela nosit dlouhý tepláky, aby nebylo vidět, že mám nohy samý jelito. To s tím nesouvisí, jak jsi to snášela nebo jaké z toho máš následky. Realita je taková, že to týrání BYLO.

Kdyby mi tohle udělal manžel, šla bych od něj, nebo bych o tom aspoň hluboce uvažovala. Všichni víme, že mamčin bývalý manžel je primitivní člověk, ale onu popsanou příhodu za týrání nepovažuju. Už slovo týrání má v sobě průběh, jednorázovou akci bych nazvala "týrnutím". Ano, párkrát jsem týrnutá byla, ale týraná? Ne, byla jsem pohodové dítě

Ne, týrání to nebylo. To, že je to debil, co neudrží své rozčilení neznamená, že jsem jako dítě trpěla a chodila s modřinama. Teď mi došlo, že třískání hlavou do stolu bych asi nepřežila...už vím, jak to bylo - třískl jednou, načež ho třískla mamka. Předtím mě ale držel za vlasy a fackoval...to jo. Ne, fakt jsem týraná nebyla. To je jako jednou se opít a prohlásit o sobě, že jsi alkoholik (aby nedošlo k nedorozumění - nesnáším opilé a agresivní lidi, rozhodně v tom nikoho nepodporuju a nikoho neomlouvám).