Názory k článku Budeme se rozvádět

Dobrá rada je - není v tvé moci zachránit někoho, kdo se nechce zachránit sám. Je to asi blbý, ale je to tak. I když je to kamarádka a třeba zdánlivě rozumná a svéprávná bytost, dokud se to v ní samotný nezlomí a nerozhodne se sama, nic nenaděláš.

Mám mladšího sourozence, který má jiného otce. Moji rodiče se rozvedli hned po mém narození, takže se dá říct, že jsem nikdy nezažila opravdovou rodinu. Trpěla jsem kvůli tomu ve škole? Ne. Je ze mě psychicky nevyrovnaný člověk? Ne. To, že se mamka rozvedla s mým otcem je logické, můj otec je na jednu stranu sice vtipný a inteligentní, ale taky neuvěřitelný cholerik a blázen. Bydlela jsem u něj čtyři roky na střední a stačilo. I když mám oba rodiče ráda, nikdy jsem nechtěla, ať bydlí spolu. Jednou za dva týdny jsme se viděli, oběma nám to stačilo.
Když mi bylo pět, našla si mamka chlapa, ze kterého se stal otec mého bratra. Rozvedla se s ním po deseti letech a doteď jí vyčítám, že to neudělala dříve. Mám v paměti pár nepříjemných chvilek, kdy jsem byla držena za vlasy a mlácená hlavou do stolu, ale o týrání se mluvit nedá. Tyhle výpady měl mamčin manžel asi pětkrát za oněch deset let. On je horník a většinou jsem ho vídávala jednou týdně pět minut před tím, než jsem šla spát. Já ani bratr jsme si ho neužili, nevídávali jsme ho, nebavili se s ním, prostě jsme žili s mamkou. Když se rozvedli, chlap si uvědomil, že je najednou sám, že po něm ženské neletí a že jediný, koho má, je syn. Myslím, že rozvod bratr pomohl k tomu, aby zjistil, že má otce. Je u něj často a v rámci možností spolu mají hezký vztah.
Trpí tedy všechny děti rozvodem rodičů? Skoro se cítím divně, když jsme se s bratrem chovali ve škole normálně, nenosili dvojky z chování a nepropadávali.

Naši jsou rozvedení, mají spolu pěkný vztah. Jsem ráda, že se rozvedli - bylo to to nejlepší, co mohli udělat. Ne, nic neuspěchali. Tečka.

taky si myslím že se to tam píše protože je to nejjednodušší vysvětlení. Nedovedu si představit že by mě něco takového potkalo. asi to musí být hodně náročné pro obě strany. moji kamarádku manžel 6 let bil, až ji jednou zbil tak moc, že to nevydržela a te´d je v azylovém domě, bohužel je zase opačný extrém, a zatím se rozvádět nechce, pořád doufá že když te´d chodí k psychologům a jednou se mu postavila že se změní, nedokážu pochopit, jak ještě v něco takového může věřit. nepomůže ani strach že něco udělá dětem, ani hrůza kterou prožila, nepomáhají ani články které jsem jí našla. takže pokud by měl někdo nějakou úžasnou radu jak jí pomoct, budu šťastná. Protože znovu bych s ní tohle všechno absolvovat asi nezvládla. bylo to hrozné, nejen pro její ale i pro naši rodinu.

Souhlasím. ...a taky si myslím, že děti tak jako tak partnerskou krizi stejně vycítí at´ se snaží rodiče jakkoliv.
Otázka je, co je lepší?
Vydržet a setrvat v takovém vztahu, kde děti necítí harmonii,ale možná jednou ocení že to spoulu rodiče vydrželi než vylétly z hnízda?
Nebo se rozejít? Děti třeba budou mít ďvě rodiny, nové sourozence a možná taky pohodové dovolené?
No, ale také jsou případy, kdy jeden z partnerů tuší, že to pravé peklo příjde teprva po rozchodu. Naschváli atd.... .

Strašně bych si přála se do takové krizovky nikdy nedostat.