Názory k článku Děti v nových rodinách

S dovolením budu reagovat i když jsem ještě neprošel celý strom názorů, tedy jen k tomuto příspěvku.
Píšete, že nechápete lidi, kteří chtějí dítě ukrást jen pro sebe.
Ale chápete, až moc dobře. Sama píšete cituji z předchozího příspěvku "Sebrala jsem mu vše co miloval, dceru, jistotu, že když se vrátí z práce, že tam někdo bude a mnoho jiných věcí". Chtěla jste mu ublížit. Nevím, co udělal on Vám, ale vím co jste udělala vy jemu. Muži strádají citově víc, než si ženy mnohdy myslí. Jen nejsou ten typ, který o tom mluví.
Věřte mi, já to vím. Jsem muž a zrovna včera má přítelkyně sebrala mou dceru a bez jediného slova odjela 100km k rodičům. Moje dcera má dnes své první narozeniny.
Budu dělat dort, tvářit se, jako že si někde hraje a večer se snažit rychle usnout ať je to za mnou. Přítelkyně mi taky dávala různé šance typu "..až se polepšíš". Alibismus.
Ještě jednou, opravdu nevím, co bylo mezi vámi (ať už je to kdokoliv) jen se prosím, zkuste vcítit do kůže toho druhého a poznejte trápení, které zakouší díky tomu, že přilnul k dítěti které miluje a které jste mu vzaly.

Dagmar,
ač je to paradoxní, Vaše zpověď mě potěšila. Prožívám totiž úplně stejnou věc a s úplně stejnými pocity nejistoty, smutku, radosti.Udělalo mi smutnou radost, že je na světě někdo, kdo by mi mohl rozumět.V takovýchto osudových chvílích se cítí člověk strašně sám a neví skutečně,jak se rozhodout, aby to bylo to nejsprávnější, aby nikomu neublížil, aby zvolil správně. Zůstávat ve vztahu, který je o ničem a který se možná změnil v noční můru nebo zvolit cestu nejisté budoucnosti? Mohla b být ještě horší než právě ten strašidelný vztah... Moc ráda bych se s Vámi setkala někdy osobně.Držím palce, ať se Vám daří a sobecky si přeju totéž i pro sebe.
Ahoj, Petra

Mám stejnou zkušenost. Držet manželství "jen" kvůli dítěti, nemá smysl. Můj bývalý manžel v takové rodině vyrostl. Myslím, že když má dítě jako vzor nefungující rodinu, tak má v dospělosti značné problémy (nebo lépe řečeno zkreslené představy) o normálním rodinném životě. Letos je tomu 8 let, co jsem se rozvedla. A udělala jsem tu nejlepší věc ve svém životě - dala jsem šanci novému vztahu, nové rodině. Má 10letá dcera má již 5 let nového a můžu říci báječného tatínka, 2letou sestřičku a šťastnou maminku.

Lucie,
k rozvodu jsem se odhodlávala více než dva roky a jsem přesvědčená, že to co dělám je dobré nejenom pro mě, ale i pro mou dceru. Ale jak píšeš, nerozvádím se s úsměvem. Myslím si, že to snad ani nejde. Vím velmi dobře jak moc jsem ublížila manželovi, který miluje jak dceru, tak i mne. A právě proto, že velmi dobře vím jak moc jsem někomu ublížila mi není nejlépe. O to víc, že já sama jsem teď v pohodě. Vím, jak se manžel trápí a já mu nemůžu pomoct. Dávala jsem našemu manželství šanci, ale bohužel, nic se nezměnilo. Manžel nemínil nic němit, zato já bych musela změnit všechno.
Chtěla jsem se rozvést v klidu a s rozumem. Bohužel, ale manžel se rozhodl mi co nejvíce ublížit aspoň tak, že mi to pořádně znepříjemní. Mám veliký zájem na tom, aby se dcera s otcem vídala co nejčastěji, protože vím, jak je pro ni důležitý. Nechci tím, že se rozvedu dceru připravit o jednoho z rodičů. A lidé, kteří se snaží po rozvodu "ukrást" dítě pouze pro sebe, nechápu.

Je mi 24 let, mám 4letou dceru a nyní se po 5 letech manželství rozvádím. Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu šťastná, spokojená a budu mít rodinu, na kterou se budu moci spolehnout. Bohužel, ale vzhledem k rozdílným názorům, neschopnosti komunikace mého manžela a dalším problémům, které nastali, jsem došla k názoru od manžela odejít. Sebrala jsem mu vše co miloval, dceru, jistotu, že když se vrátí z práce, že tam někdo bude a mnoho jiných věcí. Dceři jsem sebrala výborného tátu, kterého bude nyní vídat parkrát do týdne a jednou za čtrnáct dní na výkend. Bydlím nyní s dcerou sama a jsme v pohodě. Nežiji už vedle člověka, ke kterému nic necítím, pouze z toho důvodu, že máme dceru. Zkoušela jsem to. Nějak to nefungovalo. A hlavně nechci, aby moje dcera zažila to co já. Rodiče se rozvedli v mých 19 a bratrových 22 letech. Zůstali spolu tak dlouho kvůli mě a bratrovi. Museli jsme se koukat na dva lidi, kteří se hádali, uráželi, dělali si naschváli a podváděli se. Nyní vím, že kdyby matka s námi odešla od otce mnohem dřív, mohlo to být o něčem trochu jiném. Není hrdinství udržet manželství za každou cenu. Dle mého názoru je lepší zajistit dítěti klidné dětsví i když s každým rodičem v jiném bytě.
Vše však závisí na zkušenostech z dětství. Má nejlepší přítelkyně prodělala rozvod rodičů v 9 letech a do této doby jim to vyčítá, stejně jako já těm svým, že spolu zůstali.
Tak co, lidé, co je lepší, být hrdina a vydržet, co to jde? Nebo být zbabělec, utéct, a snažit si zařídit život pohodový život pro sebe i dceru?