Mám 3 děti, všechny přišly na svět přirozenou cestou - myslím tím, že ne císařem. Po porodu prvního dítěte jsem byla rozhodnuta po těch zážitcích žádné dítě již nemít. V noci jsem se budila hrůzou, sednout pořádně jsem si nemohla asi půl roku, na pohlavní styk jsem raději ani nemyslela. Když se mě někdo zeptal na další dítě, hrůzou jsem se zpotila. To trvalo 9 let. Potom najednou jsem už další mimi chtěla stůj co stůj. Rozhodla jsem se, že se mi něco podobného jako při prvním dítěti už nesmí stát. Při druhém porodu to kupodivu bylo ještě horší než při tom prvním. Sice na mě nikdy nekřičel, ale taky nepomohl, i když tam byl manžel - naštěstí. Píchali do mě něco horem dolem, na dotazy, co to je, sdělovali, že vědí sami, co je pro mne to nejlepší. Mně ovšem bylo stále hůř, přestala jsem vidět, nebyla jsem schopná mluvit, jak mi otekl jazyk, stále jsem omdlévala. Asistence jsem stále tvrdila, že je něco špatně. Prý ne, mám se držet. Když mě nechali lehnout na porodní lůžko, všechno se zhoršilo. Nemohla jsem dýchat. S vypětím všech sil se syn vpořádku narodil. Potom se zjistilo, že je přirostlé lůžko. Bylo mi stále hůř a dusila jsem se. Chtěla jsem zvednout, ale prý to nejde. Zajímavé je, že při 3. porodu to vpohodě šlo. Potom se snažili manžela odstranit z porodního sálu. Naštěstí se nenechal. Při tom, jak se pokoušeli lůžko vyprostit, ho přetrhli. Stále jsem krvácela - bylo slyšet, jak krev stále crčí do nějakého lavoru. Pak řekli, že si nevědí rady. Zavolali primáře - to už jsem byla v bezvědomí. Po nějaké době mě probrali a primář se ptal, kolik jsem dostala injekcí a proč jsem neřekla, že mi je špatně. Naštěstí tam byl manžel, takže mu řekl, že jsem stále říkala, že po těch injekcích mi je stále hůř. Porodní asistenka se neobtěžovala tyto léky vůbec zapsat do karty - prý si myslela, že porod bude raz dva a proto to nepovažovala za nutné. Primář mi sdělil, že vzhledem k tomu všemu mi není možná dát narkozu a že to čištění budu muset nějak vydržet. Musím říci, že to byla opravdu příšerná bolest. Porodní asistenka řekla, co vyvádím, protože ona přece ví, že to nebolí. Nenáviděla jsem ji a kdybych mohla, zmlátila jsem ji. Dívala jsem se na její oči - byly chladné a nenávistné. Primář mě potom nechal odvézt i s dítětem na nadstandartní pokoj - i když jsem ho neplatila. Byla jsem ve velmi špatném psych. stavu - nechtěla jsem mluvit. Něco se ve mně vařilo a kdybych promluvila, už bych to nezvládla. Naštěstí na poporodním byla sestřička, která mi moc pomohla. Na vizitu ke mně chodil pouze primář - byla jsem ráda, nikoho jiného bych nesnesla. Potom se stalo to, že se drze přišla na malého podívat ta dotyčná asistentka se slovy - no vidíte, takový hezký chlapec. Nemuseli jsem s Vámi mít takové problémy. To jsem nevydržela a začala na ni řvát ať vypadne. Dostala jsem hyst. záchvat, řvala, vyskočila z postele a doslova ji vykopala z pokoje. Nepřemýšlela jsem a ani se neovládala. Dostala jsem injekci a usnula. Pro probuzení mi všechno došlo a docela jsem měla strach z reakce ostatních. Kupovivu se nic nedělo. Primář se mi přišel osobně omluvit za chování asistenky při porodu i potom a potom i přinesl písemnou omluvu této asistentky, protože jsem ji už nechtěla vidět. Tímto to pro mne skončilo, cítila jsem klid, nebyla jsem v depresi. Asi jsem potřebovala vybouchnout.Když jsem čekala 3. dítě, tak jsem porodnici navštívila osobně /samozřejmě jinou než předtím/ a měla jsem velmi nepříjemné otázky. Popsala jsem jim i dopodrobna předchozí porody a sdělila jsem porodnici, kterou jsem si vybrala, že pokud se to bude opakovat, budu je žalovat. Ničemu se nedivili ani mě neodmítli. Nakonec jsem tam porodila. Také tam byly komplikace, ale vzhledem k jejich připravenosti se všechno zvládlo. Ale i po 3 dětech nechápu, jak někdo může psát, že porod je to nejkrásnější, co existuje. Pro mne to vždy byla velká bolest - nic krásného jsem tam neviděla. Krásné okamžiky pro mne začaly, když ke mně přiložili děti. Ale proto jsem ty porody vydržela - pro ně. Myslím, že to tak je i u ostatních maminek.