Ok Libiku, já prostě nemám ráda neukončený hádky a strach co bude dál..

..prostě nastane problém, děcko i přes upozornění zlobí dál, dostane na zadek, zpravidla se konečně začne soustředit na to co mu říkám, můžu konečně vysvětlovat co nemá dělat a proč, když to stihnu rychle, tak někdy i pochopí, pak se domluvíme, že už to příště zkusí nedělat (nemyslím, že je dobře říkat: já už to NIKDY neudělám), pak se ještě chvíli zlobí, ale nakonec se na mě koukne, jestli už jako dobrý..v tu chvíli mu řeknu, že už se nezlobim, že chápu, že bylo unavený (bálo se o hračku, nutně potřebovalo cokoli..) a jo, řeknu mu, ať se jde pomazlit, většinou tohle proběhne rychle, někdy se zlobím víc (prostě musí pochopit, že tohle už bylo hodně přes)..nikdy to není dýl jak do večera

..možná je to uchylárna, ale já to tak cítím. Teprv čas ukáže jestli si budem v budoucnu rozumět (stejně bych se pak mohla tak akorát nahlavu postavit..)

Pro mě bylo absolutně nejhorší, když se třeba moje máma naštvaně odmlčela a dokázala být uražená i několik týdnů..když si vzpomenu na ty probrečený večery v posteli..co bych dala za jednu herdu a vědomí, že všechno už je dobrý..