Ahoj holky, já jsem zatím rodila dvakrát a za půl roku mě to čeká potřetí. Tak mi to nedá se nevyjádřit k porodům. Ten druhý byl totiž taky z těch, co by člověk nerad opakoval.
První byl syn. Narodil se v Brně -Bohunicích, celý porod trval od odtoku plodové vody dvě a půl hodiny, nestačili mi dát klystýr a holili jaksi narychlo. Jen mírně mě poděsilo žertování asistentky ve smyslu tak já si vezmu tuhle, ale já jsem nerodila, už ani nevím, jak se to vlastně dělá... Rodily jsme zaráz dvě, ta druhá maminka křičela a já, když mě asistentka pobízela "Jen si taky zakřičte, to pomůže," vyzkoušela, že skutečně ano a ječela jak na lesy. Po porodu se mě ještě na sále (je to patnáct !let, mobily neexistovaly) zeptali, jestli máme doma telefon a přimo v porodním sále mě zavezli k telefonu a vytočili číslo, takže jsem mohla sdělit rodině, že je to kluk. Byla jsem moc spokojená, jen mi vadilo, že jsem pak syna nemohla mít u sebe. Tenkrát to ale byla novinka, nebyli na to zařízení.

O pět let později jsem rodila už v jiné časti země. Z první porodnice, kde mě přijali večer s "odtokem plodové vody" (o tři týdny před termínem) mě ráno vezla sanitka se sestrou (druhý porod a první tak rychlý, báli se, že porodím cestou, ha ha) do sousedního okresu, v mé porodnici totiž začali ráno v sedm malovat. Tam mě předali do čekárny a začal horror. Napřed na mě doktor asi pět minut doslova řval, kdy že mám přijít - ihned, když jsem mu řekla, že voda odtekla včera večer. Nepustil mě ke slovu a tak se až pak dozvěděl, že nejdu z domu, ale z jiné porodnice. Samozřejmě se pak neomluvil. Zapomněli mi taky předat veškerou dokumentaci, ta se pak málem ztratila, honili jsem ji až po narození. Ale to byl začátek.
Na porodním sále mi píchli do ruky jehlu, dali neuvěřitelně šmajdavý stojan na kapačky, přiměli chodit sem a tam a k tomu vyslékli doslova donaha. Rozepínací vetchá košilka končila v polovině zadnice, a spodní ze tří šňůrek na zavázání vpředu ve výši klíční kosti. Všechny okna byly otevřené, strašný průvan. Bylo mě hrozná zima, konec března, okna se ale nesměla zavřít,župan skrz jehlu v ruce nešel obléct a ponožky mi zakázali. Když jsem si je přesto tajně z tašky vzala, doktorka mi je doslova stáhla z nohou, prý na sále je mít nemohu (hádejte, co měla na nohách ona, a to neležela a nerodila) Na moji stížnost že mi je zima mi dali prostěradlo! na přikrytí. Taky jsem se cítila děsně vyčerpaná, ale nesměla jsem si ani sednout ani lehnout, doslova mě honili s tím stojanem, co dalo hroznou dřinu uřídit, jak nadmutou kozu. Doba stahů se mi zkracovala a pak zas prodlužovala, vždy mě položili na sál (skoro nahatou bez přikrytí)a po nějaké době zas vyhnali chodit. Byla jsem tam tak dva dny, bez jídla a pití, jen druhý den mi dali půl hrnku čaje, až se zas směny vystřídaly a divili se, že tam ještě jsem. Zažila jsem tam neuvěřitelné věci. Všem ženám neustále nadávali "Nekřičte, to vám nepomůže!" Věděla jsem, že mi to už jednou pomohlo, tak jsem jim řekla, že prostě křičet budu. Koneckonců, když vám dupnou na nohu, zařvete, a logika, že vás noha stejně bolí... Jedna maminka tam rodila celý den , stále naříkala, bylo vidět, že má velké bolesti. Odpoledne kolem páté začala volat sestru, dost zoufale, bylo vidět, že už nemůže. Jen jsem to pozorovala z vedlejší koje,a viděla, jak ta mladinká sestra naschvál za tou paní nejde. Chodila okolo, utírala stolky a ignorovala ji, což ani moc nešlo, protože ji volala dost zoufale. Bylo mi z toho špatně a vyloženě jsem si netroufala se ozvat. Pak za ní nakonec přišla, podívala se na ni a doslova pomstychtivě jí řekla "No, to ještě nebude, to si ještě počkáte!" a zas odešla. Další matka tam porodila druhou dceru. Chtěli syna, a tak byla asi zklamaná, a taky nedovolili otcům účast u porodu, protože fungovali pro tři okresy, tak se po porodu sesypala a začala plakat a říkat, že jí je zle, že chce mluvit s manželem aspoň po telefonu. Doktorka jí znechuceně řekla, že kam by přišli, kdyby matkám volali otce na telefon (v Brně mi to sami nabídli, a ani jsem to psychicky nepotřebovala!), že ať si počká, a pak si zavolá sama. Víc se jí nevěnovali, i když z toho byla celá pryč.
Protože můj porod nepostupoval, přidali mi do kapačky nějaké jednotky oxytocinu. Stahy mi ale nezačaly na těch správných místech, cítila jsem sevření na hrudníku a začala se dusit. Šla jsem za sestrou, lapala po dechu, a sestry na sebe volaly něco jako kolik toho má? a ta od papírů volala zpět Dvě! A jiná ji opravila Ne, šest, ale nepiš to tam, primář napsal dvě, on by byl naštvanej, že jsme to změnili". Naštěstí to za chvíli přešlo, ale ten děsný pocit že taky můžu umřít, a v papírech je to dobře, aby se pan primář nezlobil...ten zážitek, že mě ve sprše chytly známky poslední fáze porodu, a sestra mě seřvala, že za sebou nechávám mokré stopy a že mi musela za mnou na sál přinést pantofle...
Nejzajímavější na tom celém bylo, že až u samého porodu se ukázalo, že vlastně mi plodová voda neodešla, museli blánu nakonec protrhnout až v poslední fázi porodu. Prý to byla jen jakási hlenová zátka, což se rozezná jen kápnutím nějaké chemikálie. Tuto zkoušku ale nikdo neudělal, takže jsem vlasně ani nerodila, ty tři dny mě tam trápili úplně zbytečně, dcera si mohla ještě tři týdny počkat, a já nemít trauma na celý život.
Protože poslední fáze byla překotná, rodila jsem nakonec na nerozloženém stole a odrodil mě doktor, který v tu chvíli na sál přivedl budouci matku dvojčat k odebrání krve pro případnou autotrasfúzi, tedy jinými slovy šel tak náhodou kolem...
No, stalo se. O několik týdnů později proběhla tiskem zpráva, že v této porodnici (byla to porodnice v Havířově) jedna rodička skočila z okna. Řekla jsem si, že se jí ani moc nedivím.
Zní to jako bych si to přikrášlila, ale spíš tu pár věcí chybí, než je navíc....Teď, když budu rodit potřetí, budu každopádně chtít, aby byl otec se mnou, a asi si to dopředu víc pohlídám, kde a s kým to vlastně bude. Je to totiž všechno hlavně v lidech.
Přeji všem maminám, co je to odradilo od dalších dětí, aby časem pozapomněly a braly to tak, že porod, když moc, trvá čtyři dny, a dítě pak máte pro radost i starost napořád...
A držte mi palce.