Máš pravdu, jsou tam emoce. Ale zamyslela jsi se proč? Je to proto, že i když je to už 6 let, zatím jsem se s tím nevyrovnala. Věř mi, že bych chtěla být objektivní. Ale zatím to nejde. Je pravda, že popisování zážitků se časem mění - není už to tak bolestné a osobní. Ale člověk se s tím musí vyrovnat. Já jsem to zatím nedokázala. Jestli Ty jsi to dokázala, přeji Ti to. Ten pocit bolesti už otupěl, ale ten pocit bezmoci, pohrdání, méněcennosti a toho, že pro ně nejsem člověk, ale kus, ten nezmizí nikdy. Už nikdy se tak nechci cítit, už nikdy to nikomu nedovolím. Každý má v sobě různé mechanismy a já vím, že až se někdo ke mně zase takhle bude chovat, okamžitě v mozku se mi vybaví tento zážitek i s těmi emocemi a já budu schopná se bránit a jednat. Ale máš pravdu, uvědomuji si, že ten zážitek u porodu tohle všechno spustil, ale původ všeho je hrůza z toho, co jsem zažila. Příště by se mi to mohlo stát při jiné příležitosti. Ale to já už nikdy nedovolím. Bolest při porodu se dá snést i když je velká - vím to, při posledním porodu to také nebylo bez komplikací. Ten zážitek při 2. porodu byl tak bolestivý proto, že ta bolest nebyla nezbytně nutná, musela jsem ji podstoupit proto, že sestra nedělala pořádně svou práci a všechnu tu bolest ještě násobil ten pocit bezmoci apod. Takže pro mě to bylo hrozné a nepředstavitelné. Těžko se to vysvětluje. Máš pravdu v tom, že Ty můžeš být velmi objektivní, Ty jsi tam nebyla v mé kůži. To co píšu, je jen ve zkratce, byla to souhra náhod, které vyústily v to, co jsem napsala.
A možná je to i stále velmi bolestné proto, že jsem si nedokázala odpustit a tam odtud neodešla. Měla jsem pořád ještě čas, protože i to, co se dělo předtím, mě mělo varovat. Ale já jsem doufala, že to zvládnu, nenapadlo mě, co by se mohlo stát. Kam až to dojde a co to se mnou udělá.