Mám dvouletého syna a moje zkušenost je taková, že spíše než na rodičích vývoj dítěte záleží na něm samotném. Někoho baví básničky a písničky, tak se je naučí, někoho baví běhat po schodech a pohyb obecně, takže se věnuje převážně tomu a logicky v této oblasti vyniká. Někdo rád mluví a baví ho vyslovovat, tak to dělá často a pořád a tím se samozřejmě lepší a lepší. Navíc často jsou to období, kdy se mozek potřebuje soustředit na nějakou činnost /např. chození/, takže už kapacitu nevěnuje tolik na mluvení. Syn si obuje sam jen holinky, a proto by v nich nejradeji chodil porad. Pliny ma stále, na nocniku ci na zachode nevydrzi sedet. Basnicky nerika, nebavi ho to, ale mluvi ve vetach a rozumi mu kazdy, protoze ho to proste bavi. A to, jestli nekoho neco bavi nebo nebavi, nezalezi na rodicich, ale prave pouze na diteti. Dulezite je zkouset vsechno, ale pak nechat dite, at dela, co ma rado. Ono to u takto malych deti ani jinak nejde...:-)