Tenhle článek je pro mě zvláštní. Už z toho důvodu, že sami s půlkáčem čekáme na dušičku která k nám snad jednou přijde. Bude 3. a už teď se nemůžeme dočkat. Takže se ve mě protly všechny možné emoce a přiznávám, že jsem to celé četla za doprovodu pláče, hlavně konec.
Už proto že mám podobný případ v širší rodině (včetně horkých koupelí, hektolitrů červeného, ran do břicha...) vím, že aby se naučila mít máma nechtěnou dušičku ráda může trvat hodně dlouho nebo vůbec a té malé dušičce to může hodně a hodně ublížit. Manžel dotyčné je už ex, právě proto že mu nakonec došlo že ona dítě nemá ráda a vlastně ho porodila jen proto aby si ho udržela. Dítě má v péči on a veselé to není...