To je přesné. Já jsem se probudila na JIPce a tam jsem ležela a koukala do stropu. U prvního syna jsem nevěděla ani jestli je živý a stejně jako u druhého jsem musela dlouhou dobu čekat než mi přinesou malého ukázat a nebo mi přijde dětská sestra říct nějaké informace. Měla jsem velký pocit prázdnoty a tak jsem se těšila, že tam bude přítel semnou. Možná trochu jiné je to u dlouhodobě plánovaného císařského řezu, kdy bude jen místní umrtvení, ale to jsem původně měla mít já. Do poradny na plánování se chodí až v 39. týdnu a to je dost dlouho. Do té doby se může cokoliv změnit a rodit budete třeba dřív a pak vám prostě často udělají celkovou anestezii a hotovo. Je pravda, že poslední dobou se hodně zvýšili počtu císařských řezů. V podobnici kde jsem rodil jich bylo dokonce víc než normálnícho porodů a to je žalostné.
Já jsem byla nakonec za druhý císař ráda jen proto, že malý byl 4krát omotaný pupeční šňůrou a nevědělo se o tom. Říkal mi to až primář a měli by jsme doma podle něho další postižené dítě a nebo by dokonce zemřelo.