nebudu odpovídat na otázku dítě a vejška. ale dítě v 21 letech.


mě bylo necelých 22 když jsem porodila vojtíka. manžel je o 6 let starší. a taky jsem nechtěla, aby měl první dítě po 30, nedejbože po 35 letech.
byli jsme s mužem spolu už 5 let, když se syn narodil. ve 21 letech mi všichni říkali, proč se vdáváš, proč chceš dítě ( svatba byla před otěhu ), užívej si. a čeho jsem si jako měla užívat? na dovolenou jsem dodnes za celých 9 let muže k moři nevytáhla, dovolená proběhla párkrát. cestovat jsem neměla s kým. chodit po barech mě nebavilo a střídat chlapy už vůbec ne. škudlili jsme akorát peníze a chodili do práce.
tak jsem fakt nechápala, co to znamená užívat si. a vlastně to moc nechápu ani teď.

já pracovala 2 roky ( zdravotní sestra ), měla jsem pocit, že nic nestíhám, jsem pořád v poklusu ( na vlak, na tramvaj, v práci, doma ). říkala jsem, že buď změním práci a nebo se vrhneme na mimčo. a protože já už měla myšlenky na mimčo delší dobu, tak jsme nakonec s mužem usoudili, že to zkusíme a ono se zadařilo hnedle druhý měsíc po vysazení HAK.

první rok jsem si užívala s mimčem v kočáru. byli jsme věčně na cestách ( k našim do je asi 4km pěšky jedna cesta a to jsem klidně chodila denně ). druhý rok jsem si užívala na kole s mladým v sedačce. hrozně jsme se nablbli. pořád jsem ale měla pocit, že mi to nicnedělání leze na budku a začala jsem podnikat. jednu chvíli mi lezlo na budku zase podnikání... ale zvládla jsem to.
být "jen" matkou mě ale nestačilo.

mám hodně tolerantního manžela. pomáhá, podporuje mě v tom co dělám. má velmi dobrý vztah se synkem. našla jsem si koníčky, babičky s dědou taky hlídají ( ne že bych se bez nich neobešla, ale prostě dělají na raní směnu a víkendy jsou doma a berou si ho fakt často a rádi. a navíc mají zahradu a my jsme ve městě v bytě, tak jsem ráda když může řádit u nich než ve městě na hřišti ). stíhám s kamarádkou klábosit u sklenky vína, 1x za 3 měsíce nás to chytne a jdem na disko a pak zase zpět k dětem.

teď mi bylo 26, manželovi bude 32. on už rok mluví o dalším miminku, mě už se to letos celkem taky zamlouvá, ale rádi bychom přivedli druhé miminko do svého domečku, který ale letos rozhodně nebude.
ale jsem ráda, že jsme tehdy do prvního dítěte šli. teď mám pořád pocit, že nemám odzvoníno, že když se mimi nebude dařit, tak že si počkáme bez velkých stresů. že se mi podaří zpět rozchodit podnikání i s mimčem a že pořád ještě nebudu stará na to, aby třeba přišlo po 30 3.dítě.

moje švagrová měla první ve 25, teď je klukovi 2 a čtvrt a přibylo další dítě. první strašně zlobí, takže ho věčně hlídá babička, neb ona nemá ten čas řešit jeho extempore s miminem za zadkem. je uhoněná, nervní, má výčitky že se nevěnuje prvnímu... tohle ale nepotrvá měsíc. takhle to bude minimálně rok. oni nám věčně vnucovali myšlenku na druhé dítě, a že vojta je chudák když si nemá s kým hrát.... a bla bla....
na hraní máme kamarády. a já si v duchu říkám, že teď alespoň švagrová vidí, proč jsem nechtěla děti blízko po sobě. oni mají pocit, že všechny děti musejí stihnout v intervalu 2 let a delší časový interval se nepřipoušt....

takže já jsem zvolila užít si dítěte v klidu a pak přestože vím, že ten klid na dítě nebude takový, druhé dítě opět přijde do relativní pohody a bude zbývat čas věnovat se i jemu i vojtovi.

takhle jsme to měli s mužem v plánu, takhle nám to vyhovuje. ale říkám na rovinu, že bych bez dítěte byla velmi nespokojená, protože opravdu pro mě ten čas nadešel a neměla jsem nikdy pocit, že jsem měla počkat.