Jako dítě jsem taky chodila do kroužků. Bavily mě a nelituji času, který jsem na nich strávila. Ale na druhou stranu, z dětství vzpomínám právě hlavně na to blbnutí před barákem. Podle mě se nedá ničím nahradit. Vztah po telefonu a po internetu je dost smutnou alternativou toho, co jsme prožívaly jako děti my. S dcerou jsme kroužky nakonec docela osekaly i tak jich zůstalo dost (1. třída - výtvarka v rámci družiny, flétna a tanečky), zveme k nám kamarádky, ona chodí zase k nim, jezdíme víc na kole, tráví víc času na hřišti... a že už nevyhrává výtvarné soutěže? Ať radši blbne, směje se, hádá se... Ona už by to za výtvarku zpátky nevyměnila. Podle mě děti, co znají téměř jen "kroužkování", o dost přicházejí. A to bez ohledu na jejich inteligenci nebo ambice. Hrouda má pravdu, masáž rodičů je i v "kroužkování". Není od věci se o tom pobavit.