Přidat odpověď
Já jsem se s podobným problémem potýkala poměrně nedávno a za jediné schůdné řešení považuji kombinaci "nočních směn" a nějaké formy hlídání dětí. Potřebovala jsem dovést ke zdárnému konci své načaté postgraduální studium - připravit se na státnice a napsat dizertační práci. Babičky vlastně nemáme (jedna už nežije, druhá umí jen radit a kritizovat ale jinak je na ...), manžel chodí z práce večer, víkendy tak nějak protečou mezi prsty, no zkrátka bylo mi jasné, že problém musím řešit jinak. Na zkoušky jsem se tedy učila za jízdy s kočárkem, na pískovišti i po nocích, jak se dalo. Horší to bylo s dizertací, protože to jsem potřebovala někde v klidu sedět s notebookem, rozložit si spoustu papírů, soustředit se, nemluvě o neuvěřitelné časové náročnosti. Takže když bylo mé dceři asi 1,5 roku, kdy už jsem k ní v noci nemusela tak často vstávat, najela jsem na režim dvou až tří pracovních nočních týdně, vždy tak od 22.h (po vyřízení povinností kolem dítěte, kuchyně atd.)do 4. až 5.h ráno, pak jsem se úplně vyřízená zhroutila do postele a modlila se, aby má dcera vydržela spát aspoň do 7.h. Bylo to náročné, zpočátku se mi už třeba ve 2h ráno strašně zavíraly oči, tak jsem od notebooku odešla žehlit - ve stoje s žehličkou v ruce se usnout nedá a přitom si tělo zvyká v noci nespat. Po půl roce takového režimu už mi nedělalo problém pracovat na PC klidně do 5.h ranní. Samozřejmě nutný byl doping v podobě silného čaje nebo coly, Visine do očí... A hlavně to chtělo hodně silnou vůli, aby člověk překonal touhu jít spát a vydržel. Já jsem takhle fungovala téměř 2 roky a musím říct, že podruhé už bych do toho nešla. Následující den po noční jsem totiž byla úplně vyřízená, bolívala mě hlava, bylo mi špatně, byla jsem unavená a podrážděná. Bohužel při častých nočních už se to dostalo do chronického stádia, jedna prospaná noc mi pak na regeneraci nestačila, trvale jsem měla různé zdravotní neduhy, chyběla mi energie, šidila jsem dceru i manžela (nezájem o jakoukoliv aktivitu, včetně sexu). Zachránil mě objev jedné báječné paní na hlídání, ke které jsem dcerku začala vodit 2x týdně na 4h. Já jsem pak pelášila pracovat (naštěstí paní bydlela velmi blízko), no a moje dcera navíc byla šťastná, že konečně má fajnovou babičku. Sice nás to něco stálo, ale díky té paní jsem své noční směny mohla omezit na 1, nejvíce 2 týdně, třeba i zkrácené jen do 3.h ranní a to už se dá zvládnout docela v pohodě. Ale stejně, od chvíle, kdy jsem dizertaci odevzdala, na poctivý spánek si "nedám sáhnout" a jakékoliv další studijní ambice mě opustily :o)
Každopádně si myslím, že nutný je pevný časový plán. Když člověk jen číhá, až se naskytne volná chvilka pro studium, nikam se nedojde. A psychicky pomáhá, když období ztížené studiem berete jako dočasný handicap, vlastně takový nouzový stav, kdy je nutné mobilizovat všechny síly, ale máte konkrétní vizi, kdy přesně toto období skončí. Nejhorší je otevřený konec :o)
Předchozí