Mám kamarádku s polským jménem Gražyna. I s tím tvrdým Y po ž. Když jsem to poprvé slyšela, docela jsem nevěděla jak si s tím poradit, ale jak to slyšíte pár dní už vám to připadá normální a dokonce hezké. Navíc každý hned věděl o koho jde, to v mém případě nejde říct. Taky jsem kdysi chodila s Hubertem, říkali mu v dětství Bertík a on tvrdil, že se mu kvůli jménu nikdy nikdo nesmál, všem okolo něj přišlo normální...A stejně tak si vzpomínám na tetu Malvínu a pak na Agátu a Xeňu z dětských táborů, všichni je hned znali, a to je podle mě plus těchto jmen.
Známý mě od podobných jmen zrazoval, že dítě bude mít mindrák, ale já jsem přesvědčená, že pokud není chyba ve výchově, snadno zvládne posměváčky a naopak si ponese určité vědomí vlastní identity a vyjímečnosti - ve smyslu odlišnosti od druhých lidí.