Jé, mluvíš mi z duše! Taky jsem dost náladová (po nevyspání a stresu reaguju o dost jinak, než když jsme v absolutní pohodě) a někdy dost výbušná. Což mě pak samozřejmě mrzí...Navíc první syn má dost komplikovanou povahu, je hodně umíněný a hlavně hrozně "akční", občas mám pocit, že mě brzy dostane do blázince...Druhý je zase velký kliďas a pohodář (což už se teda, pod vlivem staršího bráchy, začíná taky měnit, když jsme ale jen sami dva, je to v klidu). No a vyčítám si, že jsem celkově na staršího daleko víc zvyšovala hlas, dala na zadek, občas i facku~ (v poslední době je hrozně drzý, a to i na nás, nebo na babi a dědu, jsme z toho dost zoufalí...).
Mám je ale ráda oba, o to víc mě to mrzí, že u jednoho nervačím daleko víc....A pořád si to hrozně vyčítám, dávám si za to jeho chování vinu, že je to třeba právě proto, že mi častěji ujížděly nervy ...Zkoušela jsem i metody typu "respektovat a být respektován", nikdy jsem to ale nevydržela dýl, protože mám pocit, že na staršího to prostě nezabírá...Ale z neustálého zvyšování hlasu a plácání už je mi samotné zle...
No, tak asi jsem moc neporadila, co? Možná by pomohla třeba pravidelná ranní meditace (ještě než děti vstanou), hodit se do pohody, i když je člověk nevyspalý, no a potom, vždycky když tě děti naštvou, si předtavit rodiče, kterým se třeba narodilo postižené dítě, nebo kteří se o děti marně snaží...Nebo třeba napočítat do deseti, než něco vyřkneš nebo uděláš...Popřípadě si pořídit boxovací pytel a vždycky si do něj nejdřív bouchnout.