No, nevím, nevím. Prarodiče si totiž svým nezájmem taky pěkně zavařují. Ani jedni prarodiče se nikdy o naše děti nezajímali. Je fakt, že jsme se naučili zvládat všechno sami vč. doktorů apod., ale po těch letech to bylo někdy hodně vyčerpávající a někdy bychom chtěli třeba víkend pro sebe. Ale nejde, tak nejde. Prarodiče vídají naše děti tak 1x za půl roku, a to bydlíme v jednom městě. Ale naše děti už k nim ani nechtějí, neznají je a prarodiče neznají děti. Je to těžký, ale teď poslouchám - proč k nám nepřijdou? No nepřijdou, protože nechtějí, nemají potřebu vídat dědu a babičky. Ono je i divný, když přijde syn domů a řekne - mami, ve městě jsem viděl babičku, řekl jsem jí ahoj, ona si mě prohlížela a řekla mi - dobrý den. Ona mě nepoznala.
Jenže když jsou v důchodu, tak by třeba přijít na kus řeči s dětmi přijít, ale nechtějí, nemají čas, tak se nemůžou divit.