Je normální, že ve Francii jde máma po třech měsících mateřské do práce. Ve městě může dát dítě do jeslí, ale většinou má hlídací tetu i třeba víc dětí dohromady. Tady v naší oblasti je ale veliká nezaměstnanost, takže hodně lidí je doma a rodí jedno dítě za druhým kvůli dávkám a daňovým úlevám. I tak je dávají od dvou let do školky. Školku od dvou máme, protože nemáme ve městě jesle. Dvouleťáky ale paní ředitelka pokud mají mámu doma vidí ráda ve školce jen do oběda. Ač se to na české poměry zdá hrozné, není to tak zlé, protože je normální dvě hodiny přes oběd si brát dítě domů. (Můžeš je nechat v kantýně jako to dělám teď já, ale obyčejně to Francouz neudělá - já to dělám, proto, že mi kluk nechce pořádně jíst a v kolektivu jí skoro všechno. - ze 30 ve třídě jich do kantýny chodí 5)Lidé jezdí ze zaměstnání také většinou domů. Vlastně už pomalu začínám vidět i výhody. Máma sice chodí do zaměstnání, ale čas s dítětem je vážně pro dítě, protože tady se opravdu nevyváří jako v Česku. Je to trochu princip školka vychovává a ty si dítě "užíváš". Co jsem postřehla, jsou mnohem vřelejší rodinné vztahy a vazby jsou mnohem pevnější než u nás. Co mi vyrazilo loni dech při zápisu do školky, že neměli žádné požadavky. Děti mohly mít plínky, dudlíky, mohly plakat a neumět jíst sami prostě mohly být dětmi. Paní ředitelka se naší otázce, zda se musí umět sám obléknout strašně divila. Přeci proto jde do školky, aby se to naučil...(Bez plínky šel jediný a do 14 dnů bez ní byli všichni.)Je to prostě jinak. V něčem lepší v něčem horší. Každé má své.