Mně se nějak nikdo neptal a asi tak pět minut před svatbou ze mně vypadlo, jak se budu jmenovat. Jmenuju se samozřejmě po manželovi. Manžel to pojal tradičně, s výhradou, že to můžu následně změnit.
Kupodivu ani následně to ve mně nevzbuzuje nějaký negativní pocit, nějak úplně samozřejmě jsem to vnitřně přijala, stejně, jako manžela. Prostě zřejmě uzrál čas. Po 13ti letech.

Pravda, není to nijak hanlivé, ani směšné, jen trochu neobvyklé a špatně pamatovatelné, takže se představuju několikrát, ale to spíš vítám, když je někdo protiva, příště se mu vyhnu a on mezitím zapomene, jak se jmenuju.