celkem rozumím, moje maminka sice nejde do takových extrémů, ale taky si ráda dělá co chce.
A hlavně, chce žít naše životy, chce, abychom my své životy žili podle jejích instrukcí.
Nikdy se nejsme schopné domluvit, protože co je hodně dopředu, to ji nezajímá, protože je ještě, čas, ona to chce řešit na poslední chvíli, což zase nezajímá mně, protože jsem se už zařídila.
Loňské vánoce jsem měla naplánované tak, že jsem ji pozvala k našemu stolu (řekla jsem jí to už v říjnu, protože v listopadu jsem měla rodit a chtěla jsem mít vše naplánované a domluvené) s tím, že si pohraje se starším synem, abychom v klidu mohli vše nachystat (já s kojením každé dvě hodiny).
Těsně před Štědrým dnem přišla s tím, že ji pozval můj brácha (ji a svou skorotchýni, ta byla taky sama - vymyslel to hoch chytře, ony nachystaly a on se mohl válet - a ještě byl za frajera, že se postaral na vánoce o maminky). Řekla jsem jí, že mě to tedy mrzí, protože jsem ji pozvala dříve a že mi slíbila pomoc... no nic, zařídím se jinak. Ještě padly řeči o tom, kterak si brácha příjde pro malého a pohlídá... na Štědrý den volala i ona dopoledne, co mi teda má pomoci, ale honem, protože na dvě hodiny jde k bráchovi..... hlavně že na tu dobu mi brácha slíbil hlídání...
Řekla jsem jí, že dopoledne nepotřebuji nic, že si to udělám sama, když mi takhle nabourali plány, večer měli přijet k nám, tak jsem jí řekla, že až dovečeříme, tak jí zavolám a oni dojedou....

Celý den byl dost fofr, stromek zdobíme na poslední chvíli tak, aby ho starší syn neviděl a měl jako překvapení (proto to hlídání v pokojíčku), chystat na stůl, dělat kapra, do toho kojení a odstřikování pro nedonošenečka.... no o půl šesté jsme zasedli ke stolu....
V šest zvonek dole pod barákem! Samozřejmě nečekali na můj signál a rozhodli se sami, kdy příjdou... My teprve jedli polívku. A protože se od Štědrovečerního stolu nevstává (a já měla vztek, jak mi to celé pořád bourají), jsem řekla, že prostě budou muset počkat, až dojíme. Měli klíče, takže za chvilku zvonek u dveří... To samé. Nakonec si sami otevřeli a mamka se "děsně divila", že ještě jíme. Jedinou mou satisfakcí bylo, že jí to bylo evidentně trapné... No aspoň něco.
Brácha navíc říkal, že to chtěla jet mamka, že jí říkali, že počkají na můj telefonát...
Jen jsem se vyjádřila v tom smyslu, že mi takové věci vadí, což stačilo k tomu, aby byla celý večer nafučená..

Teď nedávno po půl roce se k tomu vrátila s tím, že se stále cítí poškozená tím, že jsem ji nechtěla pustit dovnitř...

No a jelikož mě už přestalo bavit starat se neustále o city a pocity ostatních na úkor svých nejbližších, rozhodli jsme se takové věci ukončit. Babi prostě příjde až druhý den, já mám taky právo na hezké svátky. Nemusím být uštvaná, udřená a oni si pak příjdou popíjet kafíčko a jsou vysmátí...

Život je hlavně o nastavení mantinelů. Je třeba předem říci odsud-potud a důsledně na tom trvat. Protože jsou jedinci, kteří pak dovedou z maličkosti udělat peklo a bezpečně zničí všechno pěkné